Článek
Pominu, jak Nová scéna, přesněji komplex tří propojených budov vystavených u příležitosti stého výročí otevření ND, vyhlíží zvenčí, z ulice. Na tom totiž rekonstrukce, která má stát dvě miliardy, začne letos na podzim a dokončena má být v roce 2028, až tak moc nezmění.
Jde mi o divadlo, konkrétně o činohru, na kterou jsem tam chodil desítky let. Nikdy, od první návštěvy někdy v osmdesátých letech, až po rok 2025, jsem se s prostorem hlavního sálu jako divák nesžil. Když to hodně zjednoduším a trochu přeženu: každá druhá inscenace, kterou jsem na Nové scéně zažil, byla pro mě „mrtvá“.
Z jeviště neproudila do hlediště, snad vyjma prvních dvou tří řad, patřičná energie. Řady zelených naducaných sedaček vytvářely unikátně bezkrevný prostor. Každý na Nové scéně seděl tak nějak jen za sebe, respektive sám, jeviště publikum nezcelovalo, nýbrž atomizovalo.
Téměř každá tamní inscenace, která ve mně zanechala dobrý dojem, se snažila danosti budovy nerespektovat, pokořit: diváci například byli s herci usazeni na jevišti, inscenátoři hledali způsoby, jak rozbít monolitickou tíhu sálu, který přitom vznikal primárně pro divadlo. Když právě tuto skutečnost bereme v potaz, tak Nová scéna byla od samého svého počátku provozní prohrou.
Je proto téměř jisté, že nastávající rekonstrukce může objektu jen a pouze prospět. Kéž vznikne inscenačně a divácky přívětivé místo s technikou na úrovni. Přeju to jak pražskému Národnímu divadlu, tak koneckonců i sobě.
