Anna Prášilová Fialová: Sebeprezentace mi není blízká

Nemýlíte se, je to podle mě trochu jiný typ muzikálu, než jsme zvyklí. Hudba se mně osobně strašně líbí, ale už i tím, že jsou tam dvě postavy, se jedná o trochu jinej komorní muzikál než takový ty velký rozjuchaný show (i když i o to se tam občas pokusíme).

Budou s náma na jevišti vždycky čtyři skvělý tanečníci, ale jinak jsem to jen já s Ondrou Rychlým. Což je samo o sobě pro mě splněný sen, známe se od mala a společně pracovat je vážně úžasný. A taky strašně fandím Hybernii za to, že se pustila do ne tak známýho titulu. Je to moc krásnej kus a doufám, že si to u nás diváka najde.

Já vyprávím příběh od rozvodu do prvního rande a Jamie – Ondra Rychlý to vypráví zase od prvního rande do rozvodu. Časově se setkáme pouze v půlce – na svatbě – jinak se vyskytujeme v časech toho druhého, ve vzpomínkách.

Celý dialog se odehrává opravdu pouze prostřednictvím zpěvu. Zatím se to na zkouškách snažíme lehce „špinit“ mluveným slovem. Máme pocit, že se díky tomu dostaneme přirozeněji do situací, většinou nám to dost funguje. Uvidíme, co tam v procesu zkoušení všechno zůstane.

Ne, naposlouchávala jsem to v originále. Až později jsem se dostala k překladu Tomáše Novotnýho. Zpívá se mi to moc dobře. Někdy mám z překladu trochu strach, ale tohle se podle mě povedlo skvěle. Ten text nás opravdu vede a krásně podržel i originální nerýmovanost.

Když jsem na začátku zkoušení korepetovala, měla jsem u něčeho trochu větší problém se tím prozpívat, ale už je to lepší. Pro mě je to zatím pěvecky největší výzva, tak z toho mám respekt, ale užívám si to den ode dne víc.

Ano, vdala. Bylo to skvělý. :)

Cítím se dobře tam i tam. Jde mi víc o inscenaci a lidi, se kterýma se tam potkávám. Ale je mi asi o trochu líp na malých scénách. Oboje má ale něco do sebe a moc ráda si ještě někdy něco na velký scéně nazkouším. Ale na to být někde doma – v angažmá – je mi dobře v malým divadle. Teď konkrétně v tom Dejvickém.

Zatím ne. Hlavně kvůli času. Obvykle vystoupím z metra a jdu rovnou do divadla, anebo jedu autem.

Upřímně nevím, jestli to vnímám tak, abych cítila rozdíl. Zažívám stejný pocity jako v Dejvicích. Někdy jsou lidi hromadně naprosto nadšení, jindy je to půl na půl… někdy jim hra nesedne vůbec. Jednou, po představení, jsme ale měli debatu a jedna paní říkala, že je skvělý, že se tam tahle kulturní stanice usídlila. Mají tam sály totiž ještě 4 + 4 dny v pohybu, DAMU, Minor. Tak to bylo hezky slyšet.

Byl to kus práce, za kterou se všem klaním! A na začátku to samozřejmě bylo hodně o seznamování se s prostorem. Oprašovačky byly delší, řešila se akustická stránka prostoru. Zjistilo se, že některé kulisy zvuku třeba víc pomůžou, aby se hlas dobře rozléhal. Jindy je to naopak náročnější. Ale myslím, že už se mouchy vychytaly. Ale doma je doma. :)

Jak se to vezme. Přišlo víc práce, než jsem čekala, ale krásný práce. Já miluju Vánoce, vánoční atmosféru, setkávání se s rodinou a přáteli. Letos jsem si první koledu nebo film dala už v říjnu.

Světýlka v listopadu, takže jsem si je užila. Víc a víc si je začínám nazdobovat dřív, protože v lednu je už nějaký těžší se k nim vracet. Ale před Štědrým dnem až do Nového roku jsem měla volno. Plus Anděla páně v Karlíně, ale to hrát o Vánocích je radost. Takže vánoční atmosféra super.

Hudbou, koledy. Vánočními soundtracky. Byla jsem už druhým rokem v Rudolfinu na filmové filharmonii. Hranou hudbu z vánočních filmů, je to kouzelný. Domácí atmosféra, vonný františek, filmy! Moje malá úchylka kolem Vánoc jsou Sněženky a machři.

U toho se mi strašně dobře doma uklízí, zdobí a tak. Poprvé vždycky koukám, pak si to pouštím jako kulisu. Český pohádky jako Princezna se zlatou hvězdou, Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny a spoustu dalších. Pak taky Sám doma, Polární express a Grinch nesmí chybět.

Ano, jsme bez nich jak bezruká. Nejvíc mi tam hrajou právě filmový soundtracky, teď jsem se po delší době vrátila k Edu Sheeranovi a taky jsem dávala novou desku Romana Holýho a je naprosto skvělá.

Ano, někdy se mi daří chodit častěji, někdy méně. Záleží na tom, kolik času trávím po večerech v divadle, když mám sama představení. Před svátkama jsem byla u nás v Dejvickém na představení Facka od Jirky Havelky a byla jsem nadšená, moc se mi to líbilo a byla jsem na všechny moc pyšná, vřele doporučuju.

Naše kritička z něj tak nadšená nebyla… Jak se vás podobné názory, recenze dotýkají?

Ano, její kritiku jsem četla a nesouhlasila jsem vůbec s ničím, co v ní píše. Ale znáte to, sto lidí, sto chutí. Tím nechci znehodnocovat práci kritiků, ale já se tím tak moc neřídím. Myslím, že nejideálnější je se na tu inscenaci či film podívat sám a udělat si vlastní názor.

Většinou se zkouší tak dva měsíce? Ale je to různý. Zkoušela jsem inscenaci i tři měsíce, jednou i necelý měsíc, jednou snad i dva týdny.

To je asi trénink. Někdy si text opakuju, někdy ne. Záleží na tom, kolik ho tam mám, jestli jsem tu věc zkoušela, nebo se k ní dostala přes záskok. Jak je dlouhá pauza mezi posledním představením.

Stále. Je mi tak dobře. Sebeprezentace mi není blízká, neumím to. Ráda někam pozvu kamarády a známé a řeknu, že si myslím, že se nám něco fakt povedlo a ať přijdou. Ale to je tak všechno. Sítě mi jsou naopak víc a víc protivnější. Ale kdo ví, třeba se to změní, ale spíš si myslím, že ne:)

To asi jo, ale jak říkám, nějak mě tohle zrovna netrápí. Za to, co je kolem toho blbin a focení se s věcmi, focení věcí a jídla, než ho sním…, za to mi to nestojí.

Ne, nebo o tom nevím a asi ani nechci vědět. To mi přijde taky celý mimo. Myslím, že by měly rozhodovat důležitější věci než počet followerů. Ale jak říkám, jak ty sítě nemám, jde úplně mimo mě, jak a co v tomhle ohledu funguje, a je to děsně fajn být o tenhle svět ochuzenej.