Článek
Ovšem v hlavní roli celé expozice jsou samozřejmě vystavené obrazy. Autor na vernisáži mluvil o tom, že lidský mozek reaguje především na vizuální symbol a ten si poté zpracovává podle svého.
Pokud tedy symbol chápeme jako druh určitého znaku (čili smysly vnímatelné skutečnosti), který upozorňuje na fakt, jenž tímto způsobem vnímatelný není, musíme vždy počítat se subjektivitou vnímání pozorovatele. Proto autor neustále ve své tvorbě balancuje na úzké hraně mezi fantaskní abstrakcí a konkrétními vodítky. Ty jsou ale vždy jen nepřímé, a to proto, aby si každý jedinec mohl vysvětlit dílo po svém.
Názvy jako Tanto, Faro nebo Atrapar představují prostě jen volnou asociaci. Například Tanto je japonská samurajská dýka, Faro portugalské město (i firma vyrábějící lůžkoviny), zatímco Atrapar je španělský výraz pro chycení. Pokud tohle člověk ví, může si leccos domyslet. Pokud ne, také se nic moc nestane.
Žlutý puntík přes penis? Zbytečné kontroverze kolem nekontroverzní pražské výstavy spustily voršilky
Třeba výše uvedený akryl na plátně Tanto pracuje s úzkými krátkými liniemi poskládanými horizontálně i vertikálně. Ty opravdu připomínají čepele dýk porůznu zabodaných do země nebo třeba i do těla.
Tam, kde malíř zvolil pojmenování v mateřštině, vytušíme dané souvislosti přece jen v jasnějších obrysech. To je případ plátna s názvem Proměna (2022), jehož fundamentálním tématem je neuchopitelná danost plynutí všeho kolem nás.
To autor vyjádřil kyvadlem rozfázovaným do tří vzájemně se prostupujících poloh. Jsou vyjádřeny triem obřích koulí, zavěšených na konstrukci evokující šibenici. Černá a temně zlatavá barva pak dávají celému dílu pochmurný nádech, jako kdybychom se dívali do hlubiny inkviziční kobky z románu Edgara Alana Poea.
Podobně pošmourně vyznívá také obraz Přitažlivost (2019-2026), vyvedený tentokrát v černé a šedé. I v tomto případě pracuje výtvarník s kulovitými tvary. Jako kdybychom sledovali v planetáriu vesmírný model, ukazující, jak v nekonečné stratosféře koexistují vedle sebe dvě planety ve vzájemném kontaktu.
Akryl Gravilyth (2026) patří k těm, které lze rozšifrovat asi nejsnadněji. V rozeklaném skalním masivu je zaseklý velký kámen, za nímž jako kdyby zapadalo či vycházelo slunce. Balvan je připravený k tomu, aby se skutálel dolů, do údolí. Opět se tady objevuje onen všudypřítomný symbol neustálého pohybu. Termín valící se kámen totiž v angličtině vyjadřuje člověka, věčného tuláka, nekonečně se plahočícího světem.
Chceme-li dolistovat Atlas Forem Davida Mazance až do konce, musíme prostě přijmout autorovu hru se symboly. A pokusit se v nich vidět přesně vykonstruovaný řád i svobodu nahodilosti.
