Článek
Výstava, kterou uspořádala společnost Czech Photo, má název Neklidné oko. Domnívám se ale, že pro to, abyste mohl zachytit všechny lidské příběhy, pomíjivé okamžiky, dramata všedních dnů i krásu spojení lidí a krajiny, jste musel mít oko klidné, soustředěné, být neustále ve střehu…
Dokud se fotograf nedostane přes iluzivní stadium, kdy si myslí, že to, co chce, nafotí, nebo že to lze nafotit, tak to nejde. Potom k tomu dospěje a buď přestane fotit úplně, nebo se dostane do hlubší fáze, kdy ví, že za to musí platit nějakou cenu. Cenu za to, aby se dostal k té esenci, k jádru obrazu.
Musí vědět, že to chce fotit, musí vědět, že se to právě odehrává, a musí to poznat nějakou intuicí. A k tomu buď člověk dospěje, nebo nedospěje. A není to ten talent, jako když člověk, aby ho přijali na akademii, musel umět malovat nebo kreslit.
Jak moc je důležité, aby fotograf znal prostředí lidí, které fotografuje?
Ano, ale ne znát tak, jako že se s kýmkoli budete bavit na potkání. Myslím tím, že musím znát to, co v sobě mají lidé za potenciál, proč se chovají tak a tak. A dokonce fotograf musí mít i nějaké tušení o chování masy. Neříkám, že Ostrava je jenom masový člověk, také tam jsou individuality, ale masový člověk tomu tehdy (v 70. letech minulého století - pozn. red.) velel a určoval, že tady se žije takhle a když se k nám nepřidáš, tak máš smůlu.
Viktor Kolář, 1974
Nevyčítal vám tehdejší režim, že kritizujete všudypřítomnou uniformitu?
Přiznat, že člověk fotí tento rys, to by samozřejmě nešlo. Oni říkali, že Kolář fotí nějaké temné situace, ale spíš tomu nerozuměli. Když vyšla poprvé moje kniha fotografií v roce 1986, kterou připravila Daniela Mrázková, v ostravském nakladatelství Profil, ptali se mě mnozí, jak to, že se tam některé fotky dostaly. Protože pokud by vycházela v Praze, spíš by tam nemohly být publikované.
A v Ostravě to bylo bez problémů?
Byla to tehdy přetahovačka i v Ostravě. Nicméně ředitel vydavatelství Profil mi tehdy stejně přes výtvarného redaktora vzkazoval, které fotografie by tam neměly být. Já jsem řekl, že je nemohu dát pryč, že tam mají své místo. A nakonec tam zůstaly.
Vše snímky z 60. a 70. let patří k tomu nejlepšímu, co přinesla tuzemská dokumentární fotografie, mnohé jsou v nejlepším slova smyslu ikonické. Teď je mohou diváci znovu vidět v Praze spolu s fotografiemi z 90. let. Je mezi nimi z vašeho pohledu rozdíl?
Jsou to stále podobná místa, stále stejné území. Je to dané určitou osudovostí ostravské aglomerace. Lidé tam přicházeli většinou za prací, usadili se tam. Průmysl tam sice skončil, ale oni neodcházejí. Především ti vzdělanější, kteří se třeba věnují IT oborům, neodcházejí ani do Prahy, ani do ciziny. Mohou z domova pracovat pro firmu kdekoli na světě.
Můj svět je prostě svět Ostravy, protože jsem tam vyrůstal a pomaličku do toho světa pronikal. A taky jsem se k němu po své kanadské emigraci vrátil, abych pokračoval dál.
Viktor Kolář, 1964
Vašemu kanadskému angažmá bychom se měli věnovat podrobněji. Ještě asi před deseti lety jste zmínil, že máte sice z emigrace deníky, ale nemáte sílu do nich nahlížet. Už to jde?
Je to pořád o jakési tíze, která z toho jde. Především z doby, kdy jsem se nechal uvázat smlouvou na své tamní první pracovní pozici. Nebylo to jednoduché, nás utečence nebo emigranty moc nikde nechtěli, protože měli pocit, že jsme prokomunističtí, že jsme příliš spjatí s tehdejším režimem v Československu. Spousta emigrantů byla v té době z Kanady deportovaná.