Článek
8IQ -No Woman No Cry je zajímavé jak námětem, tak zpracováním. Přináší velmi otevřený pohled do světa žen. Ukazuje, jak se v něm projevuje tlak kolektivu i vnějšího prostředí, zejména reklamy, která nutí ženy, aby se prezentovaly určitým způsobem. Ale zachycuje i reakce těch, které nemají šanci naplnit požadovaný ideál a utíkají k ezoterice nebo k hysterické křečovitosti. Ukazuje ženy, jaké jsou, když se na ně muži nedívají.
Je to dáno tím, jak představení vzniklo. "Materiál pro představení je plně dílem tanečnic. Ony jej přinesly," uvedl pro Novinky choreograf Palle Granhoj. "Zpočátku jsme neměl žádnou jinou ideu než tu, že zazní některé písně, zejména No Woman No Cry od Jimmiho Cliffa, a že na pódiu bude pouze osm žen. Být obklopen samými ženami bylo velmi příjemné. Každé jsem zadával jen nějaký úkol, který měla tvůrčím způsobem uchopit, třeba gesto nebo výraz tváře. Všechny jsem si natočil a pak jsem z nich vybírala ty nejzajímavější a nechal je, aby je rozvíjely."
Granhoj, jehož proslov na úvod představení byl trierovsky stylizován, pracoval stylem filmového režiséra. Podařilo se mu tak zdůraznit u každé z osmi žen právě určité typické znaky v chování, oblékání i pohybu. Tím z nich udělal symbolické postavy s vyhraněným modelovým postojem aniž by je však zcela zbavil individuality, která ovšem schématem pronikne jen občas. To dodalo představení komiku, z které však mrazí. Granhojovi se to podařilo i díky volbě představitelek: "Mám rád individualitu, takže každá z tanečnic má úplně jiné zkušenosti a jiné školy: jsou natolik rozdílné, že nemůžeme mít ani společné tréninky."
Působivosti napomohla i živá hudba, která představení doprovázela, přičemž hudebníci neměli jen doprovodnou roli, reprezentovali mužský svět, ale také do představení aktivně zasahovali.