Simona Peková: Taky umím poradit, i když o to nikdo nestojí

Tvůrci filmu nedělali casting, oba mladé představitele, herečku Annette Nesvadbovou a neherce Jiřího Rendla, si sami vytipovali a oslovili je přímo. Jak našli vás?

Na mě natrefili naprostou náhodou! Pan režisér Tomáš Pavlíček o mně ale věděl, poznal mě kdysi v Brně ještě jako gymnazista, protože měl rád divadlo. On tehdy chodil s celou rodinou do Divadla na provázku, kde jsem tou dobou byla v angažmá, a jednou jsme se prostřednictvím společné přítelkyně seznámili. Tenkrát se zmínil, že chce studovat FAMU.

Potkávali jsme se v divadle, jenže když se potom dostal do Prahy na FAMU, naše kontakty se tím úplně přerušily a ztratili jsme se z očí. Ale samozřejmě jsem věděla, co dělá, že před pár lety natočil film Chata na prodej a že se mu povedl.

Jakou náhodou jste se nedávno znovu sešli?

Po delší době jsme s HaDivadlem, kde jsem teď v angažmá, hostovali s představením Naši v pražské Arše. Hraji v něm Zdenku, takovou babku, bývalou učitelku. Pan režisér Pavlíček se na něj přišel podívat a druhý den mi volal, jestli si na něj vzpomínám a že by mě chtěl obsadit do filmu. Po dvaceti letech!

Možná měli s Janem Vejnarem kromě mě v hledáčku ještě někoho jiného, jenže náhodou, díky tomu hostování, jsem se jim do představy tchyně Valerie asi nejlépe vetkla právě já. Když jsem se na to později přímo zeptala, jestli uvažovali ještě o někom jiném, Tomáš řekl, že v té roli hned viděl mě, nikoho jiného. To se mi nikdy v životě nestalo.

Co u vás rozhodne, jestli roli přijmete?

Vždycky si moc přeji o textu hodně hovořit a mít možnost přinášet k němu taky vlastní postřehy, pocity a třeba do něj i někam vetknout něco, co jsem sama zažila. V tomhle případě mě mimořádně zaujala svoboda, kterou jsme jako herci dostali.

U divadla jsem zhruba čtyřicet let a natočila jsem i nějaké filmy, zažila jsem proto nejrůznější přístupy k práci. Někdy to bylo i dost tvrdé, především můj dlouholetý blízký spolupracovník a přítel Vladimír Morávek se jako režisér k hercům choval trošku tyranoidně…

Ale tady vládla naprostá, opravdu naprostá svoboda. Scházeli jsme se a všichni společně pracovali na scénáři. Někdy jsem těch nápadů měla až moc, ale ostatní byli velice trpěliví. Občas to bylo i úsměvné. Jednou, když jsem zase už moc mluvila, mě dokonce poslali na balkon zakouřit si a trošku si odpočinout! (směje se)

Valerie vpadne do synova bytu, pokusí se tam usadit a udělá to dost nevybíravým způsobem. Co je vlastně zač?

Podle mě je to hlavně ženská, která udělala obrovskou životní chybu a na konci své cesty hledá jakousi nápravu. Jenže to dělá velmi specifickým způsobem, všeobecně neoblíbeným. Stane se vetřelcem, pokusí se domácnost svého syna a jeho manželky ovládnout, aby si ji tam nechali, což se jí i daří, protože je to vlezlá manipulátorka.

Myslím, že podobné jednání není až tak výjimečné. Takhle se totiž člověk někdy chová i v domnění, že to okolí musí přijímat, protože on to přece s ostatními lidmi myslí dobře.

Co jste si o té roli v první chvíli pomyslela?

Řekla jsem si, že to pro mě přece nebude žádný problém, zahrát takovouhle babku. Taky ráda hovořím, dělám vtipy, jsem ráda, když mám kolem sebe lidi. Dokážu někdy taky radit, přestože o to nikdo nestojí. Vždyť i to je takové lezeníčko do cizího soukromí, že? A ani já nejsem zrovna všeobecně oblíbený člověk, protože jsem takzvaně pravdařka. Když se mi něco nelíbí, jdu do toho zhurta a obvykle to řeknu bez obalu.

Inspiraci pro Valerii jste tedy hledala i ve vlastním životě?

Samozřejmě jsem v ní nejen já, ale i jiné ženy, které jsem poznala. Taky moje maminka, která vůči mně byla dost náročná. Z mojí rodiny tam ale jiné ženy nejsou. Jsem svobodná matka, tchyni jsem neměla.

Takovou nabídku jako od pánů Pavlíčka a Vejnara jsem nikdy dřív nedostala, a nejspíš už ani nikdy nedostanu, a tak jsem jim řekla, že té postavě dám naprosto všechen svůj potenciál, ale že nad sebou potřebuji dohled.

Jak to myslíte?

Mívám sklon myslet si, že ta moje pravda je jediná pravá, jenže ona je to zároveň pravda z papiňáku. Jako herečka jsem na jevišti ráda hodně dramatická, miluji expresivní hraní. Slzy, hurónský smích, křik, zuřivost. Vím, že už to není v módě, a je mi to strašně líto.

Samozřejmě se umím usměrnit, ale film by to přesto nemusel unést. Vždyť v tom já přece nejsem žádnej kabrňák.

Váš první film to ale nebyl, už jste mnohokrát točila.

To je pravda, opomíjená filmaři jsem nebyla, jenže to nikdy nebyly ústřední postavy jako tentokrát. Vždy šlo o menší, vedlejší role. Za všemi si ale stojím, i za těmi filmy. Jsem na ně zároveň i hrdá, protože to mnohdy byly významné projekty.

Například Nuda v Brně dostala snad sedm Českých lvů a Zapomenuté světlo taky.

S Valerií jste tedy dostala příležitost využít před kamerou své expresivní hraní, protože ona se ve snaze ovládnout prostor chová někdy hodně teatrálně.

Ona má svůj svět, podle mě vylhaný. I historka o příteli a pokažené dovolené v zahraničí, se kterou zazvoní u synových dveří, je podle mě vymyšlená. Tváří se světaznale, ale názvy hotelů vyslovuje špatně. Předvádí se, co všechno zažila, ale je přitom trapná.

Je to nejspíš bezdomovkyně, vždyť i ten oprýskaný kufr, s kterým přijde, je tak obrovský, jako by v něm měla všechen svůj majetek. Hledala jsem v ní proto něco, co ji strašně bolí, s čím se pere, a protože má povahu bojovnice, nechce se snadno vzdát.

Co je podle vás její nejcitlivější místo?

Její vztah se synem. Ona dobře ví, že před lety všechno zkazila. Ale to, jak moc je v životě ztracená a osamělá, mi skutečně došlo, až když jsem uviděla kostýmy. Připadala jsem si jako uprchlice.

Od první chvíle, kdy se vaše Valerie objeví ve dveřích v pláštěnce a s kufrem, jsem se ohromně bavila, i když kolem sebe postupně šířila tíseň.

Bylo vám jí i líto?

Občas ano, i když se ukázalo, že umí být až ďábelsky zákeřná. Vy jste ji taky litovala?

Ta paní je strašně, strašně k pláči! Navíc si po každé svojí trapné eskapádě ještě všechno uvědomí, co hrozného za život napáchala. Pro mě je při natáčení vždycky velice důležitý první obraz a shodou okolností jsem jako první točila právě tento noční příchod. Poprosila jsem tedy, jestli bych se na to mohla hned podívat.

Jsem k sobě hodně kritická, a protože mám dobrý sluch, okamžitě poznám, jakmile nejsem pravdivá. Sotva jsem tuhle scénu uviděla natočenou, uklidnila jsem se, že jsem Valerii „chytla“. Potom jsem ji už v klidu postupně budovala. Promýšlela jsem úplně všechno a v každé situaci jsem pak zahlédla někoho ze svého života.

Než šel film v listopadu do kin, měl v létě slavnostní premiéru na karlovarském festivalu - a setkal se s dobrým ohlasem. Měli jste už předtím nějaké signály, že by mohl být úspěšný?

Vůbec nás to nenapadlo. Nečekali jsme ani pozvání na festival. Já se to dozvěděla dokonce asi jen tři dny před premiérou. Film se sice nehrál v soutěži, ale i tak to pro nás byla čest.

Byla to i trochu úsměvná situace. Diváci byli totiž zvědaví i na mě, neznali mě a v diskusích se často ptali, kde jsem se najednou vzala. A stejnou otázku mi dávali i novináři…

A tak jsem řekla, že mě prostě vyšťourali jako trilobita čtyři metry pod zemí - ve sklepě, kde HaDivadlo hraje. Ale na druhé straně - Brno mě zná velmi dobře. Tvořím tady čtyřicet let a nikdy jsem se s tím neschovávala v koutě, i když jsem po nějaké popularitě nikdy netoužila.

Film získal pět nominací na Ceny české filmové kritiky a osm nominací na České lvy, přičemž vy máte v obou případech nominaci za hlavní ženskou roli. Doufala jste po dobrém přijetí ve Varech v hloubi duše, že by se něco takového mohlo stát?

Ohromně si toho vážím, něco takového mě vůbec nenapadlo a myslím, že ani nikdo z tvůrců si takové přijetí nepředstavoval. Festival ve Varech sice naznačil, že bychom možná mohli být i úspěšní, ale mě to zaskočilo. Dala jsem tomu filmu všechno a zažívám teď obrovský pocit štěstí, že si toho lidi všimli.

Pokud byste dostala cenu, cítila byste to třeba i jako satisfakci? Myslím hlavně za ten příběh o zastrčené paní, která přišla kdovíodkud, co kolem vás v létě vznikl.

Ne, v žádném případě, ta situace mě neuráží, i když už je toho ruchu kolem mě trošku moc. Já slovo satisfakce vlastně ani nepoužívám. Nepřemýšlím tak.

Od chvíle, kdy jsem poprvé vyšla na jeviště, a myslím, že to tak mají všichni herci, jsem si naprosto mimořádně přála něco dokázat, nechat tady po sobě stopu. Nemusím hrát hlavní postavy, ale když o mně divák ví a cítí mě, je to pro mě stopa. A tento film a všechny nominace, to je až neskutečná stopa všech stop, která přišla snad shůry a zůstane tady pro moji dceru, až já tady nebudu.

Zmínila jste, že maminka k vám byla náročná. Podporovala vás, když jste přišla s tím, že chcete být herečkou?

Ne, ale bylo to s ní trochu složitější. Narodila jsem se v Třebíči a svého tatínka Luboše Vidláka, velmi nadaného všestranného umělce, jsem nepoznala, protože tragicky zemřel, nedožil se ani třiceti let.

On byl herec, scénograf a kostýmní výtvarník, dokonce i tanečník a choreograf, a v té době už spolupracoval s několika divadly. Mamince bylo sedmadvacet, když zahynul. Byla talentovaná ochotnice, v Třebíči známá, ale k profesionálnímu herectví se do té doby nedostala a jako vdova s dítětem se divadlu pak už věnovat nemohla.

Po tatínkově smrti pracovala jako vrchní sestra v nemocnici a já jsem vyrůstala u babičky. Než se asi po pěti letech znovu vdala, za známého třebíčského gynekologa Richarda Peka, neměly jsme lehký život.

Maminka mi samozřejmě chyběla, ale vzpomínám si, že kdykoli bylo nejhůř, bylo na ni obrovské spolehnutí. Byla silná, bojovnice. I když jí všichni házeli klacky pod nohy a nepostavila se za ni ani vlastní rodina, ona se vždycky dokázala zvednout a zařídila všechno, co bylo potřeba.

Počkejte, takže vaše maminka sice sama milovala divadlo, ale vaši touhu hrát nepodpořila?

Neměla pro to moc pochopení. Jako malá holka jsem se taky snažila upoutat na sebe pozornost, takže jsem se pořád všelijak předváděla a v nové rodině se to moc nelíbilo.

Jenže ono to moje chování mělo svůj důvod: cítila jsem se odstrčená. Když se narodil můj nevlastní bratr Richard, pozornost se přirozeně soustřeďovala spíš na miminko. Vlastně jsem tím jen chtěla všem dát najevo, že jsem tady taky. Jenže ono jim to bylo spíš protivné. (usmívá se)

Ani později jste doma s herectvím neuspěla?

U dítěte umělecké nadání tak snadno nepoznáte, člověk musí nejdřív vyzrát. Mě bavil i sport, byla jsem výborná sportovní gymnastka, atletka, chodila jsem na krasobruslení… Zkrátka jsem se všemožně snažila rodičům dokázat, co všechno umím.

Otčím se domníval, že bych měla spíš studovat medicínu nebo práva - a herectví se případně začít věnovat až potom. Byl praktický, chtěl, abych se měla k čemu vrátit, kdyby mi to nevyšlo. Matka byla ale přesvědčená, že herečkou být ani nemůžu, že jsem afektovaná a nemám pro to ten správný cit.

Přesto jste si divadlo prosadila. Změnila maminka názor, když vás přijali v Brně na JAMU?

Možná. Na premiéry moc nechodila a vlastně mě ani nijak moc nesledovala, což mi zase až tak nevadilo, protože vědomí, že tam někde sedí, do mě vždycky vneslo neskutečný neklid. Navíc pak měla i povrchní připomínky, třeba že se hrbím.

Ale musím uznat, že když už se do divadla vydala, byla to pro ni vždycky událost. Musela mít nové šaty, zajít si ke kadeřnici a přijet vozem! Dokázala být nejen příkrá a rozkazovačná, někdy se mi zdálo, že i krutá. Často si na ni ale vzpomenu a uvědomím si, že to všechno byly dobré, jenže špatně vyřčené rady.

Jak moc důležitý pro vás byl na cestě k herectví váš tatínek?

Znala jsem ho jen ze vzpomínek jeho kolegů, ale protože byl přes své mládí už relativně známý, natočil dva filmy, s Vojtěchem Jasným a s Karlem Kachyňou. A tak jsem měla nakonec příležitost poznat ho aspoň trochu jako herce. Moc mi to pomohlo, i když to byly titěrné roličky. Najednou jsem viděla, jak velice se mu podobám! Je mi líto, že jsem ho nepoznala, ale naštěstí tady pro mě nechal aspoň tuhle malinkou stopu.

Může se vám hodit na Firmy.cz: HaDivadlo