Britský spisovatel Daniel Cole: Psaní o detektivech a mrtvolách miluji

Pravda je taková, že se to pořád ještě nestalo. Jistě, občas mě nějaká kniha nebo knižní série nadchla, ale vždy jsem měl rád spíš televizi a filmy. Mohli byste si myslet, že se to změnilo, když jsem začal sám psát, ale jestli nastala nějaká změna, pak jen ta, že teď čtu ještě méně než dřív. Ne že bych nechtěl, ale v posledních pěti letech se mi podařilo napsat pět a půl knihy. Do nich vkládám všechno a práce na nich mě každoročně naprosto pohltí.

Na své postavy myslím hned ráno po probuzení a večer s nimi usínám. Když celý den píšu, nedokážu už se potom na čtení soustředit. Potřebuji se odpoutat a dělat něco úplně jiného.

Když už se ale přece jen někdy začtu, mám rád knihy s filmovou atmosférou, takové, které vám umožní utéct do jiného světa. Baví mě historická fikce. Například válečné špionážní novely od Kena Folletta či dobyvatelská série Conna Igguldena.

Myslím, že za vklad k psaní vděčím nejvíce svému mládí promrhanému u televize a špatných hororů v kině. Ze své etapy u záchranky ale čerpám víc než z ostatních povolání. Brázdit město se zapnutými majáky, ocitat se na místech, na která byste normálně nezavítal, a řešit situace, o nichž by vás nikdy nenapadlo, že je budete prožívat, je surreálný způsob života.

Nikdy jsem nebyl dobrý pracovník do kanceláře, takže jsem aktivně vyhledával profese, v nichž jsem mohl být venku a nějak pomáhat lidem, zvířatům nebo životnímu prostředí.

Zavolal mi můj agent a řekl mi, že mám smlouvu na vydání tří knih. Jakmile opadlo prvotní nadšení, uvědomil jsem si, že musím napsat další dvě knihy během dvou let. V té době jsem byl u RNLI a navrhoval jsem, že zůstanu. Nechtěl jsem je zklamat. Ale šéf mi řekl, že budu mít práce dost a že najde někoho jiného. Odešel jsem a stal se spisovatelem na plný úvazek.

Protože byl jako scénář odmítnut. Stejně jako všechny mé ostatní scénáře. Zkoušel jsem to a pořád mi říkali, že mám talent, ale scénář neberou. V Hadrového panáka a postavy Wolfa, Baxterové a Edmundse jsem ale opravdu věřil a nechtěl jsem je mít doma pod postelí.

Rozhodl jsem se, že jediný způsob, jak jejich příběh dokončit, je napsat knihu. Jediný problém byl, že jsem o psaní knih vůbec nic nevěděl. Navíc jsem ve škole nebyl silný v anglickém jazyce. Když se ohlédnu, byl to docela odvážný pokus, ale prostě jsem si každý večer po práci sedl, na jednu stranu si položil svůj scénář, na druhou pro srovnání Harryho Pottera a prince dvojí krve a výsledkem je Hadrový panák.

Mám. Jsem teď v půlce práce na novém samostatném thrilleru a opravdu si to užívám. Až ho dokončím, budu už možná schopen vrátit se k pokusu o napsání scénáře. Je to úplně jiné médium, ale mě baví psát dialogy, takže doufám, že se mi podaří do toho zase vklouznout.

Upřímně řečeno jsem tu knihu prostě jenom chtěl vydat. Po šesti letech odmítání mých scénářů jsem cítil úlevu, když jsem získal agenta, který mě zastupoval. Dál jsem o tom moc nepřemýšlel. Rozhodně jsem nemyslel, že někdy dostanu smlouvu na tři knihy a budu moci psát na plný úvazek. Takže vlastně ano, byl jsem velmi překvapen.

Cítím, že mou prací je lidi bavit. Doufám, že se u mé knihy čtenář zasměje, popláče si, bojí se, dojme se, ale hlavně se cítí pobaven. Mnoha tématům bych se vyhnul, protože jsou příliš temná a depresivní, nebo ještě hůř temná, depresivně pravdivá a ze života. Neumím napsat víc než pár stránek bez toho, abych zařadil vtip. Nudil bych se. Navíc v životě je už tak až příliš věcí, které nejsou vtipné.

Akční scény dají trochu zabrat. Napřed to zní, jako když sedmileté dítě vypráví příběh. Dá trochu práce to rozvinout tak, aby se zdálo, že píše dospělý člověk. Mám tendenci se vyhýbat popisu procesů, ale ty často drží příběh dohromady. Přišel jsem na to, že v těch chvílích se při vyprávění nadechnete a můžete se soustředit na postavy a jejich vztahy.

Nikdy jsem nepředstíral, že jsou mé knihy věrným obrazem reality. Jsou to příběhy, které by se v opravdovém světě nemohly stát, ale potřebuji je zakotvit v realitě natolik, aby čtenář zahnal nedůvěru. Často toho dociluji tím, že se soustředím na reálné lokace a budovy. Právě teď jsem v této souvislosti absolvoval fascinující rešerši ke své nové knize, ale o tom bohužel ještě nemohu víc prozradit.

Že nechci napsat pokračování, je silný výraz. Na tuto otázku musím odpovědět opatrně. I v knižním světě jsou stejně jako všude jinde lidé, kterým se musím zodpovídat. Odejít od této série nebylo čistě mé rozhodnutí. Byla to volba, kterou učinili v kanceláři lidé na základě tabulek a grafů. Já ty postavy miluji a věřím, že je mnoho dalších příběhů k vyprávění. Zároveň věřím, že pokud je Konec hry opravdu konec, je to perfektní místo, kde je opustit.

Zpočátku jsem cítil lehkou nechuť psát další detektivku, když v ní neměli moji hrdinové být. Ale ve skutečnosti to bylo požehnání v přestrojení. Právě jsem dokončil editace nové knihy a jsem z ní nadšený. Věřím, že je má nejlepší, a doufám, že se o ni budu moci podělit už brzy.

Myslím, že po napsání prvních tří jsem si potřeboval získat odstup a pracovat na něčem jiném. Nechci vás opět nudit všedními zákulisními hovory, ale vydavatelé neradi riskují. Pokud se etablujete jako autor detektivek, přejí si, abyste psal dál detektivky. Nemůžete jim to vyčítat a já navíc psaní o detektivech a mrtvolách miluji. Ale pokud budu mít příležitost, rád bych zkusil i jiné žánry, protože koneckonců dobrý příběh je prostě dobrý bez ohledu na žánr.

Asi bych se pustil do Posledního království od Bernarda Cornwella. Zajímá mě, jak se má Uhtred z Bebannburgu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: