Článek
Herečka, která se za kameru postavila poprvé, bere svou novou roli vážně. Na tiskovou konferenci přišla jen jemně nalíčená, žádné typické rudé rty, natož dekolt: decentní šaty a skromné chování, v němž pozornost zaměřila na své mezinárodně neznámé herce, jichž s sebou přivedla na tiskovku osm.
A nejspíš proto, že bylo jasné, že zcela narvaný sál čeká právě na Jolie, moderátor položil sám první otázku jednomu každému z nich: Povězte, jak jste dostali roli, jak se vám s Angelinou pracovalo, co to pro vás znamená?
Než se všichni dostatečně rozplynuli v obdivu a děkovných slovech na adresu režisérky, byla nejméně polovina tiskovky pryč.
Je důležité ukázat, že válka je opravdu hrozná
Jolie pak mluvila o tom, jak velký význam má připomínání válek. „Lidé mají velkou schopnost zapomínat a je důležité ukázat, že válka je opravdu hrozná, že v ní umírají i děti. Cítila jsem potřebu natočit tento film právě proto, že jsem matka, a válka je pro mě tou největší noční můrou,“ řekla.
Na city se v Berlíně hraje hodně i na plátnech. Zdá se, že do módy přicházejí filmy, jež chtějí být protiváhou krutostem a násilí, bohužel často tlačí na pilu tak, že se snaha může míjet účinkem.
Například ve filmu Stephena Daldryho Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně daleko je emotivní už sám základ příběhu chlapce, jehož milující a milovaný otec zahynul 11. září 2001.
Ale jako by to nestačilo, je natočený tak sentimentálně, že nakonec ztrácí na působivosti. Daldry v něm ovšem objevil velmi talentovaného kluka. Třináctiletý Thomas Horn má charisma, je uvěřitelný a obstojí i vedle tak zkušených herců, jako jsou Tom Hanks v roli jeho otce a Max von Sydow, který hraje jeho dědečka, jenž v důsledku traumatu z války nemluví.
Největší zážitek od bratrů Tavianových
Zatím největší zážitek ale přivezli do Berlína italští bratři Paolo a Vittorio Tavianiovi v soutěžním filmu César musí zemřít. Natočili skutečný příběh vězeňského divadla, v němž vybraní trestanci, někteří i velmi těžcí zločinci, studují Shakespearovu hru Julius Caesar.
Film se odehrává za zdmi věznice, je z větší části černobílý a natočený s mistrovstvím, které ani jednomu ze slavných bratrů osmdesátka neubrala.
A poselství o síle umění, o jeho schopnosti měnit člověka i o tom, jak stále aktuální jsou Shakespearovy myšlenky, je opravdu působivé.
Ostatně přesvědčivá byla v tom smyslu i přítomnost představitele Bruta. Salvatore Striano se po propuštění stal divadelním i filmovým hercem a v Berlíně za to všem umělcům, kteří mu to umožnili, dojatě děkoval.