Barbora Poláková a Jaroslav Plesl: Na pět minut hraní jsme dřeli celý rok

Jaroslav Plesl (JP): Je.

Barbora Poláková (BP): Ano.

JP: Věnoval jsem tomu dost času. Trošku jsem se to snažil na začátku odkládat, protože jsem úplně netušil, do čeho lezu. Já jsem v dětství hrál na piano, docela mi to šlo. Tak jsem si říkal: Jsem takový hudební, múzický, tak mi půjdou třeba i ty housle... Pak mě Matěj Kroupa, který je jednak autorem hudby ve filmu a zároveň byl mým pedagogem, trošku dotlačil k tomu, že jsem začal. To byl zhruba rok do natáčení. Ze začátku jsem k němu chodil jednou týdně a asi tři měsíce před natáčením jsem chodil každý den. Bylo to tak, že se na mně střídali dva pedagogové. Měl jsem ještě Ondru Hána, což je dneska koncertní mistr Národního divadla. Opravdu to není lehké. Když ťuknete na piano, máte nějaký tón. Kdežto u houslí jsou ty zvuky strašné, bolí vás záda, ruka... Chápu všechny děti, které brečí, jsou zamčené na záchodě, nebo chtějí housličky rozdupat. Měl jsem úplně stejné pocity.

BP: To nemůžu porovnat, protože jsem housle nezkoušela. Tedy zkoušela, ale jen při pauzách při natáčení. Jednodušší? My jsme na to nikdo neuměli, vrzali jsme všichni, ale dělali jsme, co jsme mohli. Spíš mě to bavilo. Zkoumat nástroj, vybrnkávat stupnici. To vybrnkávání je zrovna hned. Je to o prstech, pamatování si toho, kam sáhnout. Je rozhodně těžká pravá ruka. Ta musí vyloudit správný, líbezný tón.

JP: Zvuk.

BP: Zvuk. Děkuji, Jardo. (smích)

JP: A ona byla složitá i ta levá ruka. My tam hrajeme konkrétní skladby...

BP: Ta vibrata. Ta jsou strašně těžká.

JP: Strašně těžká. Aby vypadala přirozeně. A vlastně každý z tónů... Kladli jsme prsty tam, kde mají být. Ale byla to opravdu dřina. Je to krátký taktík, a těch změn je tam tolik, že když máte dvě stránky, je to fakt těžké...

BP: Ten Piňos (skladba Aloise Piňose, jehož hudba v Kvartetu zní - pozn. red.) byl rozdělený na čtyři části?

JP: Na čtyři části.

BP: Po – třeba – minutě?

JP: Minutě.

BP: A ta ouvertura?

JP: Tak taky tak minutu. Takže celkově by to bylo tak pět minut čistého hraní.

JP a BP: Jo. To jo.

BP: My jsme se tam úplně přestěhovali. Protože já jsem měla v té době desetiměsíční miminko. Takže i s maminou, Pavlem, s partnerem, jsme se tam přestěhovali. A oni hlídali, já jsem ještě kojila... Přestěhovali jsme se tedy na měsíc.

JP: Já to mám rád. Když se takhle vyjede...

BP: Je to skvělé.

JP: S tím štábem. Člověk točí o prázdninách. Nemusíte hrát večer divadlo. Můžete tam zůstat. A opravdu s Mirkem Krobotem je to soustředěná práce, takže pak odjíždět někam jinam nemá cenu. Do toho se přidal benefit toho města. Olomouc je překrásná, učebnice slohu. Je tam to baroko, moravské. To vše dohromady vytvářelo pracovně relaxační atmosféru. Jen se tam projít, sednout si u Caesarovy kašny, dát si zmrzlinu, když byl volný den, takový závan prázdnin.

BP: Dělají se mi špatně. Ale tenhle byl skvělý. Pan Krobot umí vytvořit takovou atmosféru, že vám není ani trapně, ani nesoutěžíte, chcete se dobrat co nejlepšího výsledku... Vím, že jsem pak napsala Jarouškovi, že to zní pateticky, ale tenhle zážitek mi snad stačí... Že bych to hrozně ráda točila, ten nástroj, všechno kolem, ale přesto jsem byla nadšená jen z tohohle zážitku. Jiné konkurzy fakt ne! Nemám je ráda. Protože jinak to takhle fakt není.

JP: Je to asi o nějakém tom intelektu toho dotyčného novináře. Občas se člověk dočká otázky, která ho překvapí. Zaskočí. Jsou netaktní, banální. Já se ale docela snažím vybírat média, s nimiž chci komunikovat, tím pádem toho dost odpadá. Že by mě někdy někdo otázkou urazil, že by mě rozčílil, tak to se zatím nestalo. Zaplať pánbůh.

BP: (Smích)

BP: Já furt dostávám, snad nejhloupější otázku na světě, že jsem teď jednomu novinářovi odpověděla, ne zle, spíš ve smyslu, že si myslím, že je to úplně debilní otázka. Zní, jestli se cítím víc jako herečka, nebo zpěvačka. Tak jsem mu odpověděla, že si myslím, že to nejvíc prožíváte vy, novináři, že lidem je to úplně jedno. Tuhle otázku jsem jinak dostala...

JP: Milionkrát.

BP: Dvacet pětkrát? A vždycky udělám jen: ehh... Ještě je „dobrý“ rádoby vtipný titulek Nafrněná kráva, což je tak hloupé...

JP: (Smích) Já jsem rok dřel, ale nic jsem nenadřel. Všechno jsem zapomněl. Jednu písničku – Když tři slípky ze vsi jdou – tak možná bych ji dal. Možná jsem zapomněl i tu...

BP: (Smích)

JP: Já jsem opravdu ty housličky zaklapl do futrálu a odevzdal je těm klukům, rekvikům. Už je nikdy nechci vidět. Já mám to piano, na které trochu hraju. Takže když mám...

BP: Krásně hraje...

JP: Když mám v sobě nějaký přetlak, tak hraju. Sednu si doma, zahraju si na to piano, což mi úplně stačí.

BP: To bych chtěla, pořád, ale to už nestíhám.

BP: Ne, taky ne. Já hraju špatně na klavír a špatně na kytaru. Dostávám se k tomu maximálně, když chci někomu něco vysvětlit. Nebo koledy zahraju. Ale nikdy nikdo to na veřejnosti neuslyší. (smích) Ale přála bych si umět na všechny nástroje. Pro mě to je – jak se říká u jazyků: kolik jich umíš, tolikrát jsi člověk, mám pocit, že je to podobné s nástroji. Ten čas s nimi taky úplně miluju. Jste soustředěná na jednu věc. Mám pocit, že mi léčí mozek...

JP: Obecně hudba je nejvíc. Prostě nejvíc. Víc než divadlo, výtvarné umění. Hudba odráží nějakou harmonii vesmíru. Ve vesmíru všechno vibruje. Hudba s tím nějak koresponduje. A já mám ještě velkou slabost pro sborový zpěv. Zpíval jsem ve sboru Boni Pueri v Hradci, a když se někde objevím a je tam náhodou sbor, tak mi srdce, nejen srdce, pláče. Bere mě to.

BP: Já tedy nevím, Jaroušku. Jarda má za sebou tisíce filmů... (smích)

JP: Desetitisíce mám za sebou.

BP: (smích) Nevím.

JP: Je to strašně nevyzpytatelné. Někdy točíte film, říkáte si někde ve skrytu, ať na něj chodí lidi...

BP: A někdy si říkáte, ať na něj moc nechodí. (smích)

JP: Ta práce ale za tím je. Už toho vstávání, učení se a tak. Peněz, co tam je nastrkaných. Úsilí ostatních. A vy si říkáte: ať na to lidi přijdou, ať se jim to líbí. To je největší meta, aby se film líbil divákům. Ale je to neodhadnutelné. Natočil jsem několik filmů, že jsem si říkal, že na tohle budou opravdu hodně chodit lidi, protože tomu divákovi jdeme hodně naproti. Je to komedie, jsou tam politici, láska, je tam všechno, a pak na to přišlo málo lidí. Pak natočíte artový film, říkáte si, to bude klubová záležitost, a pak udělá sto tisíc diváků.

BP: Každého. Myslím si, že si v něm najde něco každý. I když je to sonda ke třicátníkům. I šedesátníci, kteří mají v tomhle věku své děti, mohou vše ale brát jako dobrou výpověď o nich...

JP: No, každého. Opravdu. Struktury lidského chování jsou totiž podobné. Může zajímat pětatřicátníky, ovšem podobný model může člověk zažít i později, nebo v ranějším věku.

BP: To je vlastně taky pravda...

JP: Je to u každého sice trošku jinak, ale model vztahů zůstává pořád stejný.