Článek
Marcosova totožnost není známa, je patrně akademicky vzdělán, ale sdílí život indiánských obyvatel. Zapatistická armáda se těší mimo jiné podpoře místních představitelů katolické církve. Plný text Marcosova článku, jehož úvodní část zde v překladu Antonína Kosíka otiskujeme, je uveden v internetové revue vulgo.net.
Nové století opakuje především praktiky předchůdců: politické návrhy jsou založeny na převaze nebo vyloučení ostatních. Co je tedy nového? Tak jako dříve je i dnes prostředkem válka, lež, manipulace a smrt. Moc opakuje dějiny a snaží se nás přesvědčit, že tentokrát to bude lepší.
Projekt neoliberálního světa není nic jiného než nové vydání Babylonské věže. Podle příběhu Genesis vymysleli lidé na své cestě k výšinám neobyčejný projekt: postavit věž, která by dosáhla nebe. A křesťanský bůh ztrestá jejich pýchu rozdílností. Hovoříce rozdílnými jazyky nemohou lidé pokračovat ve stavbě a rozejdou se.
Neoliberalismus se pokouší o podobnou stavbu, ale ne pro dosažení nepravděpodobného nebe, ale aby se jednou provždy zbavil rozdílnosti, kterou považuje za prokletí, a aby si jednou provždy zajistil moc bez rizika ztráty. Anděl věčnosti se zjevuje v počátcích dějin napsaných mocí. Avšak neoliberální Babylonská věž se nepočíná jen kvůli tomu, aby se dosáhlo potřebné stejnosti a uniformity, která je nutná pro její konstrukci. Ona rovnost, která ničí rozdílnost, je rovnost na základě vzoru. "Tomuto jsme rovni," říká nám nové náboženství peněz. Lidé se nepodobají nejen sobě samým, ale ani jeden druhému, podobají se schématu, které je dáno tím, kdo hegemonizuje, poroučí a stojí na vrcholku věže představující moderní svět. Až úplně dole zůstávají odlišní. A jediná rovnost, která setrvává v nejnižších patrech, je rovnost nebýt odlišný anebo volit odlišnost zahanbující.
Nový bůh oběživa opakuje prvotní prokletí v opačném smyslu: Buď proklet odlišný, jinaký. A v roli pekla: vězení a hřbitov. A rostoucí výdělky transnacionálních podniků doprovází růst káznic a krematorií.
V nové Babylonské věži jest společným úkolem poníženost k tomu, kdo poroučí. A ten, kdo poroučí, poroučí jen proto, že nahrazuje nedostatek rozumu přebytkem násilí. Příkaz zní: všechny barvy přetřít a výsledek představit v bezbarvé podobě peněz anebo ukázat jejich barevnost v příšeří studu. Zamaskovat a převléci. Totéž platí pro homosexuály, lesbičky, přistěhovalce, musulmany, indiány, pro barevné, ženy, muže, mladé a staré, nepřizpůsobivé a všechny ostatní, kteří nabývají svých jmen v jakékoliv části světa.
Hle, projekt globalizace: vystavět z planety novou Babylonskou věž. V každém smyslu. Uniformní v myšlení, v kultuře, ve vzoru. Uniformována tím, kdo nemá rozum, ale vládne násilím.
Jestliže v prehistorické Babylonské věži byla jednohlasnost zaručena společným slovem (stejným jazykem), je v neoliberálních dějinách konsensus výsledkem argumentů násilí, vyhrůžek, svévole, války.
Jestliže žít ve světě znamená žít v blízkosti s odlišným, možnosti jsou dvě: být vládnoucím či ovládaným. V prvním případě jsou všechna místa obsazena a právo na ně je dědičné. Naopak, mezi ovládanými je ještě stále dost volných míst a jediným požadavkem je zapřít svou odlišnost anebo ji zatajit.
Jsou však tací odlišní, kteří ne a ne svou odlišnost zapřít. Pro ty, kteří žijí ve věži, ne však na jejím vrcholu, existují způsoby, jak se vyrovnat s těmito "nepřizpůsobivými": odsudek nebo lhostejnost, cynismus nebo pokrytectví. V zákonech neoliberální věže je možnost přiznat odlišnost trestná. Jediný povolený směr je svou odlišnost obětovat. )
V moderní době je národní stát hradem z papíru čelícím neoliberálnímu větru. Místní politické třídy si hrají na to, že nezávisle rozhodují o výšce, tvaru a konstrukci, ale ekonomická moc se již před delší dobou přestala zajímat o tuto hru a nechává lokální politiky a jejich následovníky při této zábavě... s kartami, které jim nenáleží. Koneckonců to, co ji zajímá, je stavba nové Babylonské věže, a nechybí-li suroviny pro její konstrukci (tedy zničená území znovuobydlená smrtí), mohou hlavouni a představitelé národní politiky pokračovat v představení (dozajista nejdražším na světě).
Architekturou nové věže je boj proti odlišnosti, kameny jsou naše kosti, malta naše krev. Za velkým architektem se schovává velký vrah (a jestliže se sám neoznačuje za "Boha", je to proto, že nechce hřešit falešnou skromností).
V biblickém vyprávění trestá křesťanský Bůh lidskou pýchu odlišností. V moderní historii moci není bůh ničím jiným než tiskovým mluvčím války (která se jmenuje moderní jedině pro množství destrukcí a počet mrtvých za minutu).