Hlavní obsah

Architekt Osamu Okamura: Město tvoří lidé, nikoli domy

Právo, Kristýna Čtvrtlíková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Městský organismus má sloužit všem bez rozdílu, tak by se dal parafrázovat titul i cíl knižního debutu Město pro každého architekta a urbanisty Osamua Okamury. Autor v publikaci srozumitelnou formou objasňuje současné klíčové problémy metropolí, které se potýkají s realitními spekulacemi, nedostatečnou výstavbou nebo zanedbaným veřejným prostorem.

Foto: Lucie Levá

Osamu Okamura prožil větší část života na sídlištích.

Článek

Kniha Město pro každého je vaší prvotinou. Určena je starším školákům, ale leccos v ní objeví i širší výsek čtenářstva. Z jakého popudu jste ji vytvořil?

Knížka je pro středoškoláky, ale myslím, že zabaví i starší. Stavbu textu jsme pojali jako jednoduché vyprávění, jazyk je ale prošpikován i odbornější terminologií. Nejde o mou zcela první publikační činnost, roky jsem byl šéfredaktorem architektonického časopisu Era21.

K počinu mě inspirovala nedávná stáž v Chicagu. Oslovilo mě, že si tamní architektonická nadace jako jednu z priorit vytyčila osvětu mládeže. Doslova mi pak vyrazila dech komiksová učebnice urbanismu No Small Plans od Gabrielle Lyonové. Uvědomil jsem si, že podobná věc v Česku chybí.

Přeložit ale komiks, který je o Chicagu a plný amerických reálií, mi nedávalo smysl. Odvážil jsem se pustit do vlastní knihy. Ke spolupráci jsme přizvali skvělé ilustrátory Davida Böhma a Jiřího Frantu, kteří ji dále obohatili i o své vlastní zkušenosti s městy.

Publikací prostupuje jejich papírový model města na fotografiích. Má nějaký reálný předobraz?

Nejde o jedno město, v modelu poznáte různá povědomá zákoutí. Všichni tři máme těžiště aktivit v Praze, což se otisklo třeba do obrazu připomínajícího pylony Nuselského mostu. Nechtěli jsme ale vytvořit pragocentrickou knížku.

Další místa jsou inspirována Brnem či Olomoucí, jiná odkazují na evropské metropole. Pozornosti určitě neunikne ani šumperák typický pro mnohé naše předměstské lokality.

Některé domy jsou reálné, model ale nekopíruje celé ulice nebo čtvrti, soustředí se spíše na ilustraci urbanistických principů za nimi. Naopak některé velmi konkrétní situace z tuzemska i ze světa ukazují Frantovy ilustrace. Nejsou popsané, ale jsou natolik ikonické, že je snad každý identifikuje.

Kniha zmiňuje, že asi jedna šestina českých měst zaměstnává vlastního městského architekta. Co přesně tato pozice obnáší?

Běžný architekt pracuje pro soukromé nebo veřejné investory, zatímco městský architekt je najatý samosprávou města, aby jí pomáhal hájit veřejný zájem. Iniciuje koncepční úvahy o rozvoji města a veřejného prostoru, pomáhá organizovat architektonické nebo urbanistické soutěže na významné veřejné záměry, konzultuje podobu plánovaných projektů a radí v tomto směru lokálním politikům.

Na plný úvazek pracují městští architekti ve větších městech, v Praze jde o celou instituci o stovkách zaměstnanců.

V textu kritizujete satelitní města kvůli jejich energetické náročnosti či neefektivní infrastruktuře, naopak za kladné označujete bytové domy i dnešní podobu sídlišť. Sám žijete v rodinném domě, nebo v bytě?

Větší část života jsem prožil na sídlištích, během studií jsem žil pár let v rodinném domě a poslední zkušenosti mám i s bydlením v centru. Nyní bydlím ve skoro sto let starém činžáku v pražských Nuslích, který dáváme se sousedy postupně do pořádku.

Ve vztahu k individuálnímu bydlení byl pro mě klíčovou zkušeností dům, který jsem navrhoval pro mladou rodinu v Bělkovicích-Lašťanech na Olomoucku. Byť jsem se snažil o využití solární energie a podporu lokálního pěstování potravin, stále šlo o bydlení založené na dojíždění a nákladných inženýrských sítích, které s sebou nesou obrovskou uhlíkovou stopu.

Když odhlédneme od problematických aspektů měst podrobně vysvětlených v knize, vidíte v Česku naopak pozitivní příklady z praxe?

Zmínil bych například citlivou revitalizaci sídliště v Litomyšli od Josefa Pleskota nebo elegantní úpravu spodní části náměstí T. G. Masaryka ve Zlíně od Ellement architects. Zajímavé věci se možná i častěji dějí v regionech než v Praze.

Co říkáte na loňského vítěze České ceny za architekturu, jímž se stalo sídlo firmy Lasvit v Novém Boru?

To je vynikající dílo, které opět dokazuje, že kulturní rozhled zadavatele je důležitější než zeměpisná poloha.

Působíte coby děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Pozorujete nějaký obecný trend u nastupující generace architektů a urbanistů?

Rozhodně je to urputnější boj s klimatickou výzvou a ostřejší vnímání ekologických dopadů staveb. Možná si do toho trochu projektuji svůj zájem, když vidím i určitý odklon od architektury směrem k městskému plánování.

Letos na fakultě otevřete nový obor zabývající se uměním ve veřejném prostoru. Za minulého režimu se na tuto oblast povinně vyčleňovala čtyři procenta z rozpočtu projektu. Dochází dnes k rehabilitaci tohoto druhu umění?

Uměleckých děl není ve veřejném prostoru málo, mnohdy ale postrádají kvalitu. Na státní úrovni se v současnosti diskutuje o povinném vyčlenění jednoho procenta z rozpočtu. Praha je napřed, poslední tři roky usiluje o dvě procenta.

Coby předseda působím v dotyčné komisi. Připravili jsme několik záměrů, třeba pomník Jindřicha Chalupeckého a Jiřiny Haukové před vršovickým nádražím. Častý omyl je, že výtvarná díla ve veřejném prostoru jsou jen sochy. Na naší fakultě vznikají díla augmentované reality nebo třeba památník ve formě esemesky.

Jste i jedním z ambasadorů Liberce coby Evropského hlavního města kultury roku 2028. Kromě rozšíření kulturní rozmanitosti má projekt přinést zvýšení tamní kvality života. Jak se tato ambice na Liberci v příštích sedmi letech promítne?

Hlavní přínos je propojení kulturních aktérů, kteří se potkávají a začínají synergicky koordinovat své projekty. Bližší plány bych zatím neprozrazoval.

Asi v Česku neznám poničenější město, než je Liberec. Silně se na něm podepsala poválečná historie. Čeká ho ještě velký kus práce, od loňského roku má nově městského architekta.

Čím dál více je zřejmé, že města netvoří domy, ale lidé. Když je narušená komunita obyvatel, nefunguje dobře ani město, což je patrné právě v bývalých Sudetech.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám