Hlavní obsah

Android Asteroid: Vykašlali jsme se na opakování

Právo, Jaroslav Špulák

Předcházející deska Íkaros (2014) pražské skupiny Android Asteroid získala nominaci na Cenu Anděl v kategorii Hip hop. Pokud by se podobné pocty dostalo i novince Amoeba, nejspíš bude bojovat v kategorii Elektronická hudba. Tvůrčí dvojice autorů a muzikantů Jan Pospíšil a Tomáš Konůpka, která Android Asteroid tvoří, totiž s chutí cestuje mezi žánry.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Android Asteroid, zleva Tomáš Konůpka a Jan Pospíšil.

Článek

Pět let na vydání nového alba je poměrně dlouhá doba. Co se během nich dělo?

Pospíšil: První desku jsme vydali v roce 2012, další dvě následovaly vždy po roce. Po vydání alba Íkaros jsme ale přišli o veškerý čas, který bychom kapele mohli dát. Já se věnoval naplno rodinné firmě, ženě a dětem, Tomáš se vrhnul do práce kolem Mydy Rabycad, s níž vydal poměrně krátce po sobě tři desky.

Za posledních pět let jsme se sešli v podstatě jenom několikrát, a až loni jsme si řekli, že už se něco musí stát. Měli jsme spoustu nápadů, které kdybychom zpracovali dříve, mohla deska vyjít už před dvěma lety. Čas jsme ale našli teprve loni, spoustu už zestárlých nápadů jsme vyhodili, rozsekali nebo zkrátili a přidali nové. Proto je album tak barevné, proto jsou na něm jiné ingredience než na našich předcházejících.

Tomáši, jakmile vyšla tři alba skupiny Android Asteroid, podílel jste na třech studiových a jednom koncertním kapely Mydy Rabycad. Potřebujete ke svému hudebnímu životu takový zápřah?

Konůpka: Asi ano. Mám neustálou potřebu něco dělat. Vlastně to začalo už se vznikem skupiny Navigators, na které jsme s Honzou pracovali od roku 2003 do roku 2012 a vydali jsme dvě alba. Potom přišli Android Asteroid, kdy jsme nasadili tempo doslova vražedné, a do toho vznikli Mydy Rabycad, k nímž jsem původně přišel jako host.

Zničehonic se v té kapele ale začaly dít velké věci, vydávali jsme desky, hráli na festivalu Glastonbury a jezdili po celém světě. Momentálně chystáme novou desku, předtím jsem produkoval sólovku naší zpěvačky Žofie Dařbujánové.

No a do toho se mi stalo, že loni, kdy jsme měli nové album Android Asteroid z velké části připravené, se mi v počítači nenávratně rozbil hard disk a ten zálohovací měl funkci zálohování záhadně vypnutou. Měl jsem na něm všechno, kromě desky Android Asteroid. Takže jsme o ni přišli a museli začít znovu. Mé pracovní tempo mi přijde přirozené a docela příjemné. Má žena ale říká, že bych měl zpomalit.

Foto: archiv kapely

Bubeník Tomáš Konůpka.

Kdyby vyšla loňská verze vašeho alba, bylo by jiné?

Konůpka: Asi ano, ale to už je teď jedno. Restaurování původních skladeb ukázalo, že některé za tu námahu stojí a jiné zase ne. Tím se to přirozeně vyselektovalo, a my napsali nové písničky, se kterými jsme spokojeni.

Rozeznáváte chvíle, kdy tvoříte písně pro Android Asteroid a kdy pro Mydy Rabycad?

Konůpka: Žádný klíč nemám. Nové nápady si tak nějak samy řeknou, v jakém repertoáru skončí. Přicházejí navíc většinou ve chvíli, kdy je pohromadě víc lidí, kteří jsou členy jedné skupiny. Mým úkolem je dotvořit je do finálního tvaru, zprodukovat je. Všechny projekty, na kterých pracuju, mě baví. To je základ k tomu, aby to fungovalo. V Android Asteroid je to navíc tak, že jsme na to dva, já produkuju Honzovy nápady a Honza mé.

Ve studiu s vámi nahrávali Marek Minárik, Viliam Béreš, Jan Steinsdörfer, Nèro Scartch, Yarda Helešic a další výjimeční muzikanti. Mají ve skladbách autorský podíl?

Pospíšil: Jejich vkladem je ten způsob, jak ty naše noty dokážou zahrát jen oni, nebo jakou improvizaci dokážou odborně takříkajíc nabídnout. Proto oslovujeme právě tyhle lidi. Jsou to profesionálové a nemají ambice pouštět se do našeho konceptu jako producenti.

Zažili jsme jednu krizovou situaci, když jsme v roce 2016 točili coververzi písničky Prázdný místa od Davida Kollera na album David Koller And Friends. Nějak jsme to naše demo nemohli naživo uchopit a tehdy nám naši muzikanti řekli, že tu skladbu musíme vymyslet jinak. Celý koncept se nám málem rozpadl. Asi po hodině diskuzí jsme si museli prosadit znovu své a zahrát to tak, jak jsme to připravili. Myslím, že je to nakonec jedna z nejsilnějších věcí, které máme.

Proč jsou písně na albu Amoeba ve většině případů tak krátké?

Konůpka: Nápady si samy řeknou, pro který projekt jsou, a stejné je to s jejich délkou. Jakmile se u nás dostaví pocit, že jsme ve skladbě řekli všechno, co jsme měli na srdci, ukončíme ji. Cíleně jsme se vykašlali na opakování nápadů a motivů. Písnička Bright Boy se dokonce v různých ohledech mění po každém osmém taktu. Hrozně nás to takhle bavilo.

Foto: archiv kapely

Jan Pospíšil z kapely Android Asteroid.

Brali jste při tom ohled na posluchače?

Konůpka: Žijeme v překotné době, kdy lidé už nejsou zvyklí vnímat hudbu ponořeni do sedmiminutové artrockové kompozice. Doba je to spíš reklamní a všechno se na člověka valí přímo. Po hudebních produkcích se vyžaduje, aby se posluchač při poslechu ani chvíli nenudil, aby se v nich pořád něco dělo. V podstatě se dá říct, že jsme novou deskou na tuto skutečnost reagovali po svém.

Přizpůsobili jste se?

Pospíšil: To vůbec ne. Naše nové skladby odrážejí to, jak žijeme, jak se cítíme a jakou hudbu chceme sami slyšet. Nikdy jsme ji neskládali tak, abychom splnili něčí očekávání, to by nemohl dělat nikdo nic, kromě reklamních spotů.

Základním prvkem nového alba je taneční muzika. Souhlasíte?

Konůpka: V podstatě ano, první čtyři skladby jsou velmi taneční. Je pravda, že oproti tomu, co jsme vytvářeli dříve, je to něco jiného. Naše hudba je rychlejší, a je to dobře. V dubnu jsme měli koncert v pražské Meet Factory, kde jsme do programu zařadili i některé nové skladby. Po vystoupení nám přišlo hodně lidí říct, že tohle je Android Asteroid, který je strašně baví.

O čem jsou texty?

Hlavně o lásce. O tom, že žijeme výsostně izolovaní ve svých aplikacích a informačních bublinách, jsme nejsvobodnější v konsumismu, ale zároveň svobodu vyměníme za pocit bezpečí. Necháme sebou manipulovat, maso se vyrábí a cestuje kolem světa, nikdo tě nepřinutí ani na chvilku odložit telefon. Jiné jsou o lenosti, alibismu, lajdáctví a neschopnosti přijmout odpovědnost za cokoli. To je aktuálně nová rakovina. V písni Nicest jsme se rozhodli pro rap s efektem autotune, aby všechny tyhle informace zněly jako kdyby vám je četl počítač, dnes nejbližší přítel člověka. Proto také není v rapu ani místo k nádechu. Zní to hezky, naivně, a přitom je to děsivé. Jinde je jediným textem v písni: Všechno, co potřebuji, je nová naděje.

Na konci alba je Gracias, nahrávka nějakého dětského zpívání. Jak vznikla?

Pospíšil: Pořídil jsem ji na mobilní telefon asi před čtyřmi léty, ráno pod oknem školy v Las Palmas, kde malé děti začínaly den tím, že s učitelkou zpívaly. Nevím, jak se ta písnička jmenuje ani jsem ji nikde nenašel, ale dojala mě, a pokaždé, když si ji pustím, se to vrací. Je nádherná v tom podání asi třiceti malých dětí, slyšíte ruchy celé školy po ránu... Je to úžasné. A je to ideální konec naší desky, který tak původně vlastně ani neměl vypadat.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám