Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Proč letí můry na okamury

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Čím dál častěji se ve veřejném prostoru setkávám s nepochopením, jak je možné, že tak velké množství spoluobčanů s takovou chutí letí jako můry na různé okamury, kde s jistotou skončí se spálenými křidýlky. Nebo stehýnky.

Foto: Milan Malíček, Právo

Alexandr Mitrofanov

Článek

Často je tento údiv doprovázen poctivým rozborem slovní břečky různých okamur. Ale i bez něj dokáže člověk nemůra vyvodit z této verbální kejdy závěr, že řečník sice nemusí být po mentálním úrazu, ale s publikem tohoto druhu počítá.

Údiv ale podle mě není namístě. Zbavit se pocitu, že jde o něco nepřirozeného, může pomoct nápověda.

V Lodži na konci 19. století působili dva podnikatelé Karol Scheibler a Izrael Poznański. Pro své zaměstnance, zvláště ty kvalifikované, dělali hodně.

Přesto se k oběma vázaly pověry, kterým se dařilo mezi méně schopnou částí dělnictva. Fabriky obou továrníků měly hlavní brány. V co věřily tehdejší můry?

Že v bráně Scheiblerovy továrny je skryt práh. Když na něj dělník při nástupu na šichtu šlápne, v podzemí spadne do pytle jedna mince. Každý večer se o tyto dělnické peníze dělí Scheibler a jeho kámoš satanáš.

Že velké hodiny v bráně Poznańského fabriky nejsou jen tak nějaké hodiny. Každou noc, když to dělníci nevidí, vyleze sám Poznański po žebříku k těmto hodinám a posouvá ručičky, aby prostí lidé pro něj makali stále více a brali za to stále méně.

Lidské typy se s časem příliš nemění, nemohou překročit svůj stín. Jestliže mentální pradědeček věřil těmto zkazkám, bude o pravosti novodobých debilit přesvědčen i jeho mentální potomek, který má stejný myšlenkový potenciál a jiný mít jednoduše nemůže, neboť mu nebylo shůry dáno.

Chytrý a mocichtivý loutkovodič těchto přirozených hranic vždy využije pro sebe. To zaprvé.

Zadruhé žijeme ve zvláštním regionu. Kdybych se rozhodl použít druh humoru, který je právě tady populární, napsal bych, že jsme mezi dvěma půlkami, Východem a Západem.

Ostatně bych měl raději ocitovat Jiřího Peheho, který se tomuto tématu věnuje dlouhodobě: „Střední Evropa má, zdá se, stále větší problémy s přijetím liberální demokracie, sjednocené Evropy a obecně s fungováním v globalizovaném světě… v našem regionu se v některých zemích pokoušejí vítězné nacionalistické síly měnit dokonce samotná pravidla demokratické hry a mají stále větší potíže s kooperativním fungováním v rámci evropské integrace.“

Brzy přijde příklad slovenských a polských voleb, kde se tyto tendence ukážou v neuvěřitelné síle.

Zkrátka a dobře divit se našim můrám není proč. Spíš je s podivem, že se třeba v Česku ještě nepřemnožily jako bolševník. Zatím.

Reklama

Výběr článků

Načítám