Článek
Vybavilo se mi to při pozorování, jak se ve veřejném prostoru po prezidentských volbách množí upřímně míněné obavy pravicových voličů, že poté, co levice samozvaně reprezentovaná Andrejem Babišem prohrála další zápas v řadě, zůstalo obrovské množství občanů politicky bezprizorních.
Kdo sebere tyto hlasy nespokojených a rozčilených lidí, které leží na chodníku, je doopravdy důležité. A není vůbec náhoda, že občané, kteří se sami označují za přesvědčené pravičáky, šilhají směrem k ČSSD. Přesněji řečeno k jejímu mlhavému stínu, který se po drtivých karambolech potácí kdesi na periferii zájmu.
Což o to, značku demokratické levice sociální demokracie stále ještě, ze sentimentu k úspěšné minulosti a ze setrvačnosti, v části veřejnosti udržuje. Tato představa by dostala znatelnou ránu, kdyby se začalo připomínat, jak ČSSD vegetovala u zadku Andreje Babiše ve společné vládě, ale budiž.
Teď je řeč o současnosti a budoucnosti. A hlasy demokratické pravice, které jsem zmínil, volají po demokratickém levicovém uchopení hlasů voličů, kteří se v současné společnosti necítí doma.
K tomu, aby se podobné téma začalo vážně probírat, je ale nutné odpovědět na několik otázek. Jaký je současný stav aspirantů na opečovávání těchto voličů? Zda je současná ČSSD silná demokratická strana, která bude s to poprat se o toto voličstvo s ANO a SPD, které je považují za svůj revír. A – tuto otázku považuji za zcela klíčovou – jestli si vůbec tito lidé přejí, aby jim politické strany a hnutí nabízely zlepšení jejich života demokratickou cestou.
Odpověď na první otázku lze hledat v klubku zmijí, které se po prohraných prezidentských volbách logicky vytvoří kolem Andreje Babiše a Tomia Okamury. Zmije v klubku souloží, tady však půjde o sežrání. Kdo s koho. Vítěz si bude dělat zálusk na ty hlasy, které dostal Babiš (nikoli ANO) v prezidentských volbách.
Na druhou otázku odpověď neznáme. To je, jako kdybyste vytáhli ze skříně starý svetr a pochybovačně koukáte na díry od molů, jestli není výrobek nenávratně zničený.
Definitivní odpověď na klíčovou otázku neznáme vůbec. Známe jen meziodpovědi v různých volbách. Ty znějí stále stejně: ne, ne, ne. Ovečky by tu tedy byly, chybí dobrý pastýř. A i to stádo je ňáké divné.