Článek
Jde o stať Jakuba Orta a Josefa Patočky, kterou je samozřejmě třeba číst celou, ale snad nezkreslím její vyznění, když se pokusím o stručné shrnutí. Z textu vyplývá, že autoři žijí pro pěstování protisystémového vědomí a v této souvislosti litují faktu, že po roce 2010 „u nás do značné míry… chyběla starší generace radikálů a radikálek, která by… byla schopná předat smysluplnou analýzu toho, kde stojíme, jak jsme se tam dostali a co má v naší specificky české situaci smysl dělat“.
Jestliže bojovníci proti systému nepoužívají převážně násilné metody, je zmíněné vědomí jedním z proudů, které existují v každé společnosti. Autoři nefalšovaně prožívají stav světa, který jim přijde maximálně krizový, a jako správní levicoví občané to dávají za vinu kapitálu.
Zároveň odmítají současné dílčí cesty, kterými se někdejší levice ubírá: jednak působení na držitele moci, aby svět zlepšovali, jednak splynutí s populistickými nacionalisty nejhrubšího zrna.
Kriticky poznamenávají, že „nedostatek vlastní síly a sebevědomí trhá levici na kusy“, ale také si myslí, že „hit následujících let v podobě zakládání nových politických stran a hnutí evidentně sám o sobě českou levici nespasí“.
Východisko vidí v nové třídní politice a návratu ke „klasickému socialismu, který aspiroval na to napříč kulturními rozdíly reprezentovat širokou a různorodou pracující většinu lidí, prosazovat její zájmy proti menšinové třídě vlastníků velkého kapitálu, a demokratizovat tak společnost v politické i ekonomické sféře“.
Zjednodušeně řečeno jde autorům o „odborové organizování na pracovištích, nájemnická hnutí za lepší podmínky v bydlení nebo různé formy družstevní či solidární ekonomiky“ a mají za to, že „instituce jako družstva nebo odbory mají přinejmenším potenciál budovat skutečnou, strukturální moc, která lidem reálně vrací alespoň část kontroly nad jejich každodenními životy“.
Cituji tak obsáhle, protože mi tento pokus o formulaci nové levicové politiky připadá společensky důležitý. Nemohu se ale zdržet několika poznámek.
1. Klasický socialismus, kteří autoři popisují, možná existoval na papíře, ale v reálné podobě nikdy „širokou a různorodou pracující většinu lidí“ nereprezentoval.
2. Termín „běžní“ či „obyčejní“ lidé, s nímž autoři operují, odkazuje v realitě k většině jedinců, kterým jsou vesmírně vzdálené vznešené představy autorů, ale kteří se starají výhradně o vlastní břicho a peněženku.
3. Jako antidotum k představám autorů stačí zhlédnout český film Vlastníci.