Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Dobro, zlo a koho volit do Sněmovny

Novinky, Alexandr Mitrofanov

Foto: Milan Malíček

Alexandr Mitrofanov

Článek

Náš pes má důvěru k lidem. S výjimkou vybíračů popelnic. Málem ho podezírám, že se díval na zatím nejmrazivější díl z celé dlouhé Twin Peaks, tedy na osmý díl třetí řady. Tam jsou lidé s vizáží vybíračů popelnic mocnými sluhy všemocného zla.

David Lynch, kterému je tradičně vyčítána režisérská nesrozumitelnost, je tady podle mě až biblicky jednoduchý: Dobro a zlo se neustále sváří v nejrůznějších podobách. Lidé zpravidla, a v uplynulých sto letech zvlášť, napomáhají šíření zla. Jsou ale mezi nimi i vyslanci dobra. Zjednodušeně řečeno jsou dobří ti lidé, kteří pro pocit naplněnosti života nepotřebují působit bolest jiným, a platí to také obráceně.

Lynchovy filmy však doopravdy nejsou pro každého. Není to vůči divákům, kteří ho nechápou, nic urážlivého. To je jako s vrozenou schopností malovat, zpívat nebo řídit auto – anebo s vrozenou neschopností tyto dovednosti ovládat. Divák musí být stejně „postižený“ jako režisér, cítit svět jako on nebo alespoň být tomuto cítění nablízku.

Svou roli hraje také věk tvůrce. Závěry, k nimž dospěje člověk po sedmdesátce, jsou nesrozumitelné pro úplně mladé lidi, a tak to má být. Mladý člověk se vyhýbá chápání světa jako arény, v níž bojuje dobro se zlem. Často chce vidět všechny lidi jako v jádru dobré a zlo vyvozovat především ze sociálních podmínek. Některým to zůstává i ve stáří.

Proč ale jsou zde tyto úvahy, které se spoustě čtenářů budou zdát odtažité? Vždyť kdekoho podobné problémy vůbec netrápí. Důvod, proč o tom píšu, je jednoduchý: stále častěji se ve zpětné vazbě na své texty dostávám do diskusí, jejichž obsah je sice spojen s hledáním dobra a zla, ale zároveň velmi konkrétně míří k hledání odpovědi, koho volit na podzim do Sněmovny.

Je přirozené, v návaznosti na zmíněné texty, že debatují lidé, kteří zostřeně cítí letošní klání jako zlomový zápas dobra se zlem, demokracie s rýsujícím se fašismem mussoliniovského typu, a pro které je na prvním místě svoboda a evropanství jako její záruka na rozdíl od vítání populismu nebo autoritářství. Zatím z těchto diskusí vyplývá, že v české politice žádné jasné dobro, za které by bylo možné postavit se bez připomínek, není momentálně k dispozici.

Jak ale říká Fazil Iskander v knize Králíci a hroznýši, která nedávno vyšla v češtině a k níž jsem měl tu čest napsat předmluvu: „Když moudrost nemá dost sil na to, aby zajistila dobro, dělá to jediné, co může – oddaluje zlo.“

Máme ještě tři měsíce na hledání a přípravu na dny příští.

Alexandr Mitrofanov

Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Reklama

Výběr článků

Načítám