Článek
Armádní prostředí je specifické, má svůj žargon a své zvyklosti, které nám civilům připadají trochu podivné. Proto není dobře, když vojáci točí sami o sobě, když vlastními slovy představují svou jednotku a dlouze vysvětlují, jak odlišně postupují při poskytování pomoci zraněnému na bojišti a při pomoci civilistům v míru. Ne že by nebylo potřeba ukazovat masáž srdce, když už se to děti neučí v hodinách branné výchovy (která byla jinak na nic), ale bez zelené omáčky by to bylo lepší.
Pořadu zřetelně chybí redaktor, jenž by dokázal přiblížit činnost armády lidem, kteří nenosí uniformu, a oslovovat lidi, kteří mají co říci. Dlouhé monology vojáků se nedají poslouchat. Pořad netočí vojáci pro další vojáky, ale pro veřejnost, a tomu by měl být přizpůsoben. Takto některé pasáže Perimetru působí jako pořad Azimut, jenž v dobách socialismu přibližoval Československou lidovou armádu.
Ne že by všechno bylo špatně, připomínka slavné historie naší armády působila dobře a zajímavě, jenomže tam mluvil odborník z Vojenského historického ústavu Jindřich Marek, který hovoří věcně a poutavě, což vojáci od jednotek ne.
Nejspornějším okamžikem však byl v pátek úvodní blok, který měl přinést srovnání bojových letadel čtvrté nebo čtyřapůlté generace se stroji generace páté. Pár vět v tomto duchu v pořadu padlo, ale jinak úvodní část pátečního dílu působila jako paján oslavující dokonalost letadel F-35, jež by letectvo rádo využívalo. Přispěly k tomu promítané audiovizuální materiály, které poskytl výrobce Lockheed Martin. Ten ukazuje svá letadla v nejpříznivějším světle.
Armáda by však měla být střízlivější, i když je natěšená na F-35, a veřejnoprávní médium by mělo dbát na vyváženost. Navíc se takto jednostranně zaměřený příspěvek objevil v době, kdy chce televize zvýšit koncesionářské poplatky. Co nám za ně nabídne příště? Pořad o policii v duchu Majáku o Veřejné bezpečnosti?