Článek
Nový svátek nižšího řádu (bez pracovního volna, takže o co jde), který zavádí ledva ustanovená vláda, mnohým pamětníkům onu dobu připomene. Každého 30. března se bude organizovaně uctívat státní vlajka. Ne snad úplně povinně, ale vlastenci, ti to budou sledovat. Teď mají vyhlídku na tučná léta.
Zaujetí pro vlajky je vůbec poznávacím znakem celé nově zrozené koalice. Začali strháváním „cizích“, rozuměj spojeneckých. Což v našem kontextu znamená především ukrajinských a evropských. Jedny jsme vyvěšovali na znamení solidarity (podobně jako tibetské, které teď z mnoha míst též jistě zmizí), druhé pro naši sounáležitost s unií, do níž patříme. Divočejší národovci se u odstraňování vlajek natáčí a tváří se, jako by šlo o hrdinství. Většina je pak snímá tiše, mnozí i proto, že se bojí neposlechnout.
Splašený nacionalismus se šíří po celé Evropě, nejsme v tom zdaleka sami. Módě vycházejí vstříc i umírněnější politici, státní odznáčky na klopách se stávají součástí výbavy prakticky všech. Vyjít bez nich do ulic 30. března se brzy bude rovnat anarchii.
Andrej Babiš, který sám nabyl české státní občanství v roce 2000, považuje zavedení nového významného dne do kalendáře za natolik urgentní, že je chce schvalovat zrychleně v prvním čtení. Jde o mimořádný krok. Vedle krizových situací a poplachů kolem rozpočtu se však takový nástroj může použít i tam, kde je široká politická shoda, což jistě bude. Kdo by se stavěl do cesty tak chytře populistickému návrhu! Jistě by si vysloužil nálepku odrodilce, kosmopolity a multikulturalisty napojeného na bruselské diverzní centrály.
Masaryka kdysi „vlastenci“ obřadně vyloučili z českého národa pro podezření, že straní Židům, když žádal spravedlivý proces pro Hilsnera. Nevíme, co by novému svátku říkal, ale pojem fangličkářství do českého politického lexikonu zavedl právě on.
Jedna z mnoha výhod svobody je dobrovolnost i pokud jde o projevování vztahu k vlasti, národu nebo státu. Kdo dnes vyvěsí ve státní svátek z okna státní vlajku, dělá to rád. Není mnoho takových, ale jsou. V dobách, kdy vyvěšovali všichni, mívala z toho drtivá většina smíšené pocity. Od trapnosti přes stud, že nedokážou odepřít poslušnost, až po vlažně otrávený dojem z další zbytečné povinnosti.
Ostatně uvidíme, jak slavnostně se budou cítit ti státní zaměstnanci, jimž shora připomenou, že zítra bude 30. března a žerdě už čekají. A co o tom budou vyprávět doma nebo mezi známými.