Článek
Vučić čelil dlouhodobě tlaku kvůli dva roky starému neštěstí na nádraží v Novém Sadu, kde spadla střecha a zabila šestnáct lidí. Tragédie spojovaná s korupcí ve stavebnictví a nekompetentností úřadů vyvolala masové protesty. Do ulic nevyšli jen studenti, kteří protesty vedli, nebo zastánci opozice. Všichni si uvědomovali, že se obětí mohl stát kdokoli. Bez ohledu na své politické názory. Tragédie Srby sjednotila a politický nesouhlas se mísil s občanským.
Vučičovi nevyšla sázka s rezignací na funkci prezidenta, kdy doufal, že by mohl uspět v parlamentních volbách. Jednotné Srbsko, v jehož jádru stála jeho Srbská pokroková strana, neuspělo. Ke cti mu přiznat, že porážku přiznal ještě před vyhlášením konečných výsledků.
Osud Vučiče ukazuje, jakou roli mohou při něčím politickém pádu mít zcela nepolitické události. Nepomohlo mu, že během kampaně varoval před vměšováním Západu do srbské politiky. Už dříve mluvil o nebezpečí barevné revoluce v Srbsku. Žádná přijít nemusela. Se svým uskupením, které názvem připomíná Putinovu stranu, prohrál ve volbách, jež sám inicioval.
Pád přístřešku však byl jen roznětkou v zamrzlém Srbsku, kde se u moci drželi pohrobci režimu Slobodana Miloševiče a ultranacionalisté Vojislava Šešelje. Vučić byl členem Šešeljovy Srbské radikální strany (SRS) a na konci 90. let, v době, kdy byl prezidentem Miloševič, byl ministrem informací.
Od SRS odešel, když ji opustil Tomislav Nikolić, který založil umírněnější Srbskou pokrokovou stranu, jež usilovala o integraci do Evropy, ale současně prohlubovala spojenectví s Ruskem. Když se Nikolić stal prezidentem, Vučić se stal předsedou pokrokové strany a postupně zastával funkce předsedy vlády i hlavy státu. Až do neděle tak vládli Srbsku následovníci Miloševiče a Šešelje. Jen s pragmatičtější tváří.
Vučić jistě nesloží zbraně a nezamíří do politického důchodu, je mu teprve 56 let. Přesto je otázkou, zda se mu ještě podaří vrátit se k moci. V Srbsku dorostla nová generace, která by ráda do Evropy. Nacionalistický sentiment jí není vlastní. Chce se mít lépe a nežít v podivné autokracii prorostlé korupcí a lavírující mezi snahou nezamknout si dveře do Bruselu, neuzavřít kosovskou otázku, která je pro nacionalisty klíčová, a udržet si podporu Moskvy.
Studentská kandidátka se snažila nevymezovat se vůči zahraničně-politické orientaci Bělehradu, dá se však čekat, že bude více proevropská. Což neznamená, že přetrhá vazby s Moskvou, kterou potřebuje už kvůli energiím.
Jde navíc o nepříliš homogenní uskupení, u něhož je otázkou, jak dlouho vydrží pohromadě, i když touha vymanit se z postmiloševičovské historie je značná.
Vidět jsou paralely s Magyárovým Maďarskem. O pád nepotistické a autokratické vlády se postarala relativně široká fronta odpůrců. Je tu ale řada odlišností. Nevede ji výrazná osobnost původně spojená s režimem, které došlo, že v Orbánově politice nelze pokračovat. I historie je jiná. Viktor Orbán byl napřed liberální a proevropský, až pak přitvrzoval, zatímco Vučić své postoje postupně mírnil.
Přestože další vývoj Srbska není jasný, Západ by měl využít výjimečnou příležitost pozměnit směřování země, protože by to pomohlo EU i Balkánu. S koncem Vučiče oslábnou i srbští nacionalisté v Bosně a Hercegovině vedení Miloradem Dodikem, který by rád konfederaci rozbil.
Už avizovaná podpora ze strany Bruselu by mohla oslabit srbské vazby na Rusko, byť ty okamžitě neskončí. Ať už z ekonomických nebo náboženských důvodů. Srbská pravoslavná církev je autokefální, ale má blízko k moskevskému patriarchátu a měla silné vazby i na Miloševičovo vedení, protože je pro ni důležitá otázka Kosova, kde má své kořeny.
I tak by Západ neměl váhat. Už jednou srbskou příležitost nevyužil. Nepodpořil silné protesty proti Miloševičovi na přelomu let 1996 a 1997. Posílání kopírek a tiskáren tehdy na porážku notně oslabeného režimu nestačilo. Jenže západní země viděly v Miloševičovi jednoho z garantů míru na Balkáně, protože spolupodepsal Daytonské dohody, které ukončily v roce 1995 války v Bosně a Chorvatsku. Rozhořela se však další v Kosovu.
