Článek
Opatření přináší zásadní změnu fiskální a sociální politiky, kombinující gigantické daňové škrty s omezením sociálních dávek a navýšením výdajů na bezpečnost hranic i národní obranu. Jen pro představu: v době, kdy je situace na hranici s Mexikem stabilizovaná díky Bidenově politice v posledním půlroce jeho mandátu a díky razantnímu Trumpovu postupu, navyšuje vláda prostředky imigrační a celní policii o tisíc procent. Její rozpočet bude nyní mezi 150 a 170 miliardami dolarů ročně – tedy třikrát víc než rozpočet námořní pěchoty Spojených států. Taková militarizace pohraničí nevěští nic dobrého pro sociální klid země.
Zákon natrvalo prodloužil Trumpovo snížení daní z roku 2017. To představuje ohromný rozpočtový přesun prostředků směrem k nejbohatším Američanům. Vláda si je toho zjevně vědoma, protože zákon obsahuje několik kroků, které bychom mohli charakterizovat jako snahu zmírnit PR škody mezi chudšími vrstvami. Patří k nim zrušení federální daně ze spropitného a přesčasů u příjmů do 150 tisíc dolarů ročně do roku 2028, dále významné daňové zvýhodnění na děti a vytvoření tzv. Trumpových účtů pro spoření dětí. A také odpočty pro seniory a subvence na úroky z půjček na automobily vyrobené v USA.
Současně ovšem zákon zavádí radikální omezení růstu v programech zdravotního pojištění a potravinové pomoci pro chudé, ruší odpuštění studentských půjček a eliminuje podporu čisté energetiky. Podle nezávislých analytiků z Kongresu přijde kolem jedenácti milionů chudších Američanů o zdravotní pojištění.
Zákon navýší během deseti let federální deficit o tři až čtyři biliony dolarů a prohloubí nerovnost, protože přesouvá zdroje od sociálních programů k daňovým úlevám pro bohatší domácnosti.
Republikáni však argumentují, že snížení daní podpoří ekonomický růst a výsledný vyšší výběr daní deficit pokryje. Této teorii se říká ekonomika nabídkové strany a její problém spočívá v tom, že většina seriózních ekonomů ji nepovažuje za platnou. Empirické studie totiž opakovaně ukazují, že daňové škrty málokdy vyvolají dostatečný růst k pokrytí výpadků v příjmech rozpočtu a jejich výhody zpravidla směřují disproporčně k bohatším vrstvám, čímž dochází k prohlubování nerovností.
Například Reaganovy daňové škrty z 80. let, často uváděné zastánci nabídkové ekonomiky jako pozitivní příklad, ve skutečnosti vedly k poklesu daňových příjmů. Je pravda, že moc vysoké daně brzdí hospodářský růst, není však obecně pravda, že velká snížení daní se prostřednictvím růstu sama zaplatí. Současní ekonomové se spíš kloní k sofistikovanějším přístupům, jakým je tzv. moderní nabídková ekonomie, kterou prosazuje například Bidenova ministryně financí Janet Yellenová. Teorie žádá kombinaci nižších daní a zavedení cílených investic do infrastruktury, vzdělávání nebo čisté energie jako efektivnějšího a spravedlivějšího způsobu podpory dlouhodobého růstu.
Jeden velký krásný zákon dělá pravý opak a zřejmě povede k vyostření už tak velkých sociálních rozdílů ve Spojených státech.