Článek
Roztrpčení Západu je pochopitelné, Bašár Asad rozhodně není žádné neviňátko, což ovšem není žádný arabský vůdce. Asadovy tajné služby během arabského jara bezohledně potlačovaly opozici, protivníky věznily, mučily a zabíjely. Když měl syrský režim obavy, že by ho mohli vzbouřenci svrhnout, neváhal nasadit chemické zbraně.
V případě Sýrie byla všechna řešení špatná. Intervence, která by po nasazení chemických zbraní vedla k pádu Asada, by přinesla podobný výsledek jako svržení Muammara Kaddáfího v Libyi. Ze Sýrie by se stal další zhroucený stát, přitom na jejím území operovala řada radikálních islamistických skupin včetně dvou odnoží al-Káidy, Fronty an-Nusra působící především na západě země a Islámského státu na východě Sýrie a v Iráku. Pro tyto teroristické skupiny neměl lidský život žádnou cenu, a kdo nevyznával jejich radikální interpretaci islámu, byl odpadlík, bezvěrec, takfír, který si nezasluhoval žít.
Rozhádaná syrská opozice, jejíž vůdci se především starali, aby právě jejich frakce měla v budoucí vládě nejsilnější pozici a porcovala medvěda, který ještě vesele běhal po lese, dávno vyklidila pozice. Nedokázala se Asadovým silám postavit a obranu území, které kontrolovala, svěřovala bojeschopnějším radikálům napojeným na teroristické sítě. Ale i méně radikální odpůrci Bašára Asada, kteří prodělali výcvik pod vedením amerických poradců, většinou hned po návratu do Sýrie prodali své zbraně radikálům nebo se k nim rovnou přidali.
Podobně jako v Libyi nebo v Egyptě a dalších arabských zemích Západ nepochopil, že bouře za arabského jara, při nichž byly svrženy prohnilé kleptokratické režimy, otevíraly cestu k moci islamistům. Oslněn tím, že se obyvatelé vzepřeli stárnoucím vůdcům, kteří se starali jen o udržení své moci, podporoval Západ opoziční skupiny, aniž by si prověřil, kdo za nimi stojí. A pro mnohé byl nakonec Asadův režim přijatelnější.
Jednoho jsem potkal před pár lety při návštěvě Sýrie, pracoval jako průvodce po památkách. Jednou mi řekl, že si ráno půjdeme zaběhat. Moc jsem nechápal, proč mi tento bývalý učitel něco tak halasně oznamuje, nevypadal jako člověk, který by si oblíbil jogging, ale budiž. Při svižné ranní procházce, kterou ovšem za běh nešlo označit ani náhodou, nás nikdo nemohl odposlouchávat. Řekl mi, že on také podporoval opozici, protože měl pocit, že by bylo potřeba vystřídat Asada. Když však přijeli do města vousatí radikálové, otočil. Mezi vůdci skupiny, která začala rabovat, byli i jeho nejhorší žáci, které nechal propadnout. Jakmile mu začali vyhrožovat, došlo mu, že mu nezbývá než sebrat rodinu a odjet do té části Damašku, kterou kontroloval Asad.
Syrský prezident se nakonec udržel u moci, protože mu na pomoc přišli Rusové a hlavně se do bojů zapojily Íránem podporované skupiny jako Hizballáh nebo přímo příslušníci Íránských revolučních gard. Pod kontrolou opozičních skupin zůstala jen provincie Idlib, jejíž většinu s tureckou podporou v zádech ovládají skupiny napojené na teroristy. Sice se přejmenovaly a formálně s al-Káidou přestaly spolupracovat, ovšem ne náhodou se většina vysoce postavených teroristů skrývá právě na tomto území.
Rozhodnutí Asada i Ligy arabských států je vedené pragmatismem. Sýrie potřebuje peníze na obnovu a arabské země v Perském zálivu, které syrský prezident v poslední době navštívil, začínají měnit pohled na Damašek. Považují za důležité, aby Syrská arabská republika nebyla pod kontrolou Teheránu a nesloužila především jako prostor po základny Íránských revolučních gard.
Vítat Asada a hned rušit všechny sankce není potřeba, ale přijmout pragmatičtější přístup by měl i Západ. Ani jemu nemůže vyhovovat působení revolučních gard v Sýrii, které si tam budují opěrné body, jichž se oprávněně obává Izrael. Sýrie sice bude dál napojená na Moskvu, která má v zemi dvě základny, ale je potřeba tyto vztahy oslabovat, a ne ji tlačit ještě více do náruče Kremlu.
Vyznavače Mirka Dušína a Rychlých šípů by z toho mohla ranit mrtvice, jenomže takový je Blízký východ a arabský svět, nic na tom nezměníme. Pokud se to pokusíme měnit, ničemu tím nepomůžeme.