Článek
Zatímco v Praze byly silnice z velké části aspoň nějak průjezdné, chodníky klouzaly skoro všude. Klouzaly i ty ošetřené a protažené. Těch pár rozhozených kamínků štěrku rozhodně nestačilo. Kdo vyšel ven, mnohdy záviděl autům, která bez problémů projížděla břečkou, zatímco chodníky měly blíž ke kluzišti.
V hlavním městě se totiž chodníky nesmí solit. Je to neekologické, sůl ničí zeleň, rozežírá kůži bot i psí tlapky. Důvodů nesolit je hodně, sůl ničí i beton. Ale v případech takto silné hrozící ledovky by se chemické ošetření technickou solí mělo povolit.
Doporučení, že lidé, zejména senioři, nemají vycházet, je hezké, ale trochu nerealistické. Nakoupit si lze jít později, ale pokud je někdo objednán k lékaři na určitou hodinu, nedostane termín na druhý nebo třetí den. Nebo mu snad magistrát promptně zajistí náhradní termín na druhý den?
Problémy s udržením rovnováhy však měli i lidé středního věku jdoucí do práce nebo maminky vedoucí děti do školy. A stojí zákaz solení chodníků za případné zlomeniny a vymknuté kotníky, které taky nejsou zadarmo? Jen v Praze evidovali kolem stovky zraněných. Zatížilo to lékaře a sestry, někteří lidé se ocitli na neschopence, což má taky ekonomický dopad, nemluvě pak na dopad společenský, kdy roste nespokojenost a blbá nálada. Není pak sůl nad zlato? To není volání po plošném povolení solení, ale o tom, že jsou výjimečné případy, kdy solit prostě je potřeba.
Nejde však o jeden nebo dva dny s ledovkou. I když více nasněží, silnice jsou prohrnuté, ovšem na jejich okrajích se vrší dlouhá hranička sněhu. Je i přechodů pro chodce nebo v místech, kde se nastupuje do tramvaje.
Nejekologičtější doprava - tedy chůze - je tak paradoxně ostrakizována, zatímco ta méně ekologická, automobilová, těží z toho, že silnice se solit mohou. A nakonec i motoristé pociťují dopad neošetřených chodníků, když se musejí ke svým autům doklouzat.
