Článek
Rostoucí teploty zažíváme už několik let, není to něco, co přišlo jako blesk z čistého nebe. Na vysoké teploty jsme však v některých oblastech připraveni jako silničáři na sníh v zimě.
Je pochopitelné, že pro jistotu pražské tramvaje jezdily v podjezdech a na křižovatkách desetikilometrovou rychlostí, protože teplem se koleje roztahují a je lepší neriskovat, i když jízdní řád se nepodaří dodržet. Cestující tím pádem museli zůstat ve vozech déle, mnoho jich však pořád není klimatizovaných, což je naopak zcela nepochopitelné. Klimatizace je v létě trochu důležitější než třeba unifikace barevných schémat vozů či jednotná podoba zastávek. Tam hlavní město zaspalo. A když už se objevila zpoždění a doporučení, že by se mělo využít přednostně metro, proč se neposílil jeho provoz? Po A by mělo následovat B.
Ještě horší to bylo na železnici. Symbolem nezvládnutí situace je osud cestujících ve vlaku RegioJet z Prahy do Budapešti, kteří museli zůstat několik hodin v soupravě bez klimatizace nebo venku na slunci a u některých cestujících museli zasahovat záchranáři.
Situaci však zcela podcenil dopravce, byť za ni asi nemohl, pokud je pravdou, že se namotala část trakčního vedení do sběrače. Náhradní souprava ale dorazila až po šesti hodinách a po část doby mohli lidé zůstat v rozpálených vozech. Tady jde o zdraví.
Problémy byly i v jiných vlacích, kde občas vypadávala elektřina, třeba kvůli výpadku ETCS se na části tratě Česká Třebová - Praha v neděli jelo po jedné koleji v Pendolinu SC 506, alespoň tak to zaznělo v hlášení. Občas také nešel proud a nefungovala klimatizace. Při výpadku proudu je navíc vzduch v plném vlaku taky rychle vydýchaný, protože okýnka otevřít nejde.
ČR však není výjimkou. Podobné to bylo v sobotu večer ve vlaku z Hamburku do Prahy v Braniborech, kde spadl strom na trakční vedení a lidé museli zůstat ve vlaku v teplotách mezi 40 až 50 stupni. Nešla otevřít ani okna, ani dveře. Hasiči evakuovali jen nejohroženější - těhotné, děti a seniory.
Na extrémní výkyvy počasí se musíme připravit a počítat s nimi. Opakovaně se ukazuje, že spoléhat jen na elektřinu nejde, což je patrné v Německu už několik let, když se tam po bouřce zastaví na trati desítky vlaků a půl dne se obnovuje doprava.
Jakmile zazní jakákoli kritika, ohradí se experti, co, proč, jak nejde, že tomu laik nerozumí, to ale uvázlé cestující nezajímá. Systémy musejí být navrhovány, tak aby fungovaly i v případě nějaké poruchy nebo nějakého výpadku, což by snad nemělo být třeba zdůrazňovat v době, kdy v Evropě zuří déle než čtyři roky velká válka.
Problémem jsou i pasivní ekologické budovy, které zdaleka nefungují tak dobře, jak si tvůrci mysleli. Nepočítali s extrémy a hlavně ani s tím, že mohou nastat situace, kdy se může využívat jen část budovy. Nápad nemít otevíratelná okna, aby se nenarušovalo chlazení, vypadá dobře na papíře, dokud není potřeba okno otevřít, protože je venku chladněji. Nemluvě o tom, že opět vše závisí na dodávkách elektřiny. O nebezpečí blackoutu se přitom ví. Za blackoutu rekuperace v budově nefungují.
Končit jen u dohadů, jak moc činnost člověka k oteplování přispívá, je hloupé. Je potřeba nerezignovat na snahy snížit emise CO2 a dalších skleníkových plynů, protože každé omezení pomůže, ale současně řešit situaci, která už nastala. Oteplení je tady, nepřijde za dalších dvacet třicet let, ale už se s jeho důsledky potýkáme a nezvládáme to. A potřeba jsou reálná řešení, ne koncepty od stolu. A rozhodně nebude dobré, když se vše nechá na jednotlivcích, takže si každý koupí do bytu neekologickou klimatizaci a u domu bude ještě větší vedro.