Článek
Tálibán za tři dny ovládl pět správních středisek provincií. Prvním byl v pátek Zarandž v provincii Nimrúz na hranici s Íránem, v sobotu následoval Šibirchan v provincii Džauzdžán na severu. V neděli pak ovládl tři provinční správní střediska na severu Kundúz, Saripúl a Tálikán v provincii Tachár. Afghánské bezpečnostní síly se většinou pod tlakem stáhly a v Kundúzu na místě zanechaly i výzbroj a výstroj.
Afghánská národní bezpečnostní rada se sice prsí, že dokáže Tálibánu vzdorovat, ale současně přiznává, že ne ve všech provinciích naráz a už vůbec ne bez americké letecké podpory. Kdyby Spojené státy nenasadily v minulém týdnu bombardéry B-52, možná by padly i Herát na západě a Kandahár a Laškargáh na jihu, které se Tálibán také snaží ovládnout. Bombardéry musely jít do akce ještě před stažením zbylých amerických vojáků, což jasně ukazuje, že plán odchodu do konce srpna byl špatný.
Už nelze hovořit o nevítězství, jak se hodnotil závěr dvacet let dlouhé války, protože se v Afghánistánu podařilo zlikvidovat síť al-Káidy, vyhnat jejího vůdce Usámu bin Ládina a nakonec ho zabít v sousedním Pákistánu. Hrozí jasná porážka. Zřetelně se ukazuje, že stažení bylo předčasné a pravdu měly varovné hlasy, že po odchodu koaličních jednotek Tálibán ovládne zemi. Upozorňovali na to zvláštní velvyslankyně OSN Deborah Lyonsová i velitel amerických sil v zemi Austin Scott Miller a vědom si toho byl i americký ministr zahraničí Antony Blinken.
Invaze do Afghánistánu měla po útocích z 11. září 2001 jasnou podporu Američanů, ale časem po zabití Usámy bin Ládina vyprchala. Mnohým se zdálo, že úkolem USA není za stamiliardy dolarů udržovat u moci afghánský režim. Snaha ukončit konflikt byla pochopitelná, jenomže touha amerického vedení za každou cenu uspokojit voliče, kteří chtěli návrat svých hochů, vedla k přehnaným ústupkům.
Stahování nemělo být započato dříve, než Tálibán uzavře dohodu s vládou, se kterou napřed zcela odmítal jednat. Nyní odmítá všechny její nabídky, protože sází na to, že ovládne zemi silou, a chce to udělat co nejdříve. Výsledek hrozí přerůst v katastrofu, která může evokovat pád Saigonu, odkud 29. a 30. dubna 1975 americké vrtulníky ve zmatku evakuovaly přes 1300 amerických občanů a skoro 6000 jejich jihovietnamských spolupracovníků. V Kábulu mají i po stažení zůstat stovky amerických vojáků, kteří mají chránit tamní americké velvyslanectví. To přitom už nyní vyzvalo americké občany, aby neprodleně opustili zemi, protože jim není schopno poskytnout potřebnou podporu, a to ani v samotném hlavním městě.
Americká taktika v Afghánistánu ukazuje, že se Spojené státy z vietnamské války nepoučily. Už v ní neuspěla vietnamizace, kdy měli nést tíhu bojů místní vojáci. V Afghánistánu příslušníci vládních sil utíkají – kolikrát i do sousedních zemí – a na místě nechávají výzbroj, kterou zabavuje Tálibán a USA se tak nechtíc stávají hlavním dodavatelem zbraní pro vzbouřence. Pentagon v nouzi sahá k nasazení bombardérů B-52, které, jak se v sedmdesátých letech uvádělo v komunistickém tisku, „nezlomily vietnamský lid“, protože samotné vzdušné síly válku vyhrát nemohou. Mohou však aspoň brzdit postup nepřítele a zvyšovat na něj tlak, což je v tuto chvíli asi jediná možnost zásahu, když se američtí vojáci ve velké většině stáhli a těžko kdo najde ochotu je hned poslat zpět. Nečinnost by se však nemusela vyplatit, vítězství Tálibánu by mohlo destabilizovat celou oblast, ale také oslabit pozice USA.
Spoléhat přitom nelze ani na návrat do situace z devadesátých let, kdy sever země kontrolovala Severní aliance bojující proti Tálibánu, i když jeden z jejích představitelů Uzbek Abul Rašíd Dostúm, pocházející od Šibirchánu, už jednal s afghánskou vládou o tom, jak oblast zajistit. Čtyři z provinčních hlavních měst, která Tálibán ovládl, leží na severu, což ukazuje, že jde o jasný plán vzbouřenců zabránit jejich odpůrcům, aby se tam opevnili a dostávali pomoc přes země Střední Asie.