Článek
OPEC a OPEC+ (kde jsou mimo jiné členy Rusko, Brazílie, Kazachstán nebo Mexiko) mají stále klíčovou roli na trhu s ropou. Nejvýznamnější člen OPEC, Saúdská Arábie, těží více než devět milionů barelů ropy denně, Rusko deset, Irák a Írán okolo čtyř.
Situace už není jako v sedmdesátých letech, kdy země OPEC produkovaly 85 procent ropy, takže jejich rozhodnutí po jomkippurské válce snížit těžbu vyvolalo celosvětovou energetickou krizi. Nyní se země kartelu podílejí na světové těžbě asi 50 procenty. Největším producentem jsou Spojené státy s 13 miliony vytěženými barely denně, které stejně jako Norsko nebo Británie nejsou členy kartelu.
Emirátům vadí stávající limity těžby, mohly by těžit až pět milionů barelů. Těžební kapacity, do kterých investovaly, chtějí využít na maximum.
Limity na těžbu však nejsou jediným důvodem odchodu, protože jde také o soupeření se Saúdskou Arábií. Když budou Emiráty těžit víc, cena ropy poklesne, takže příjem nebude vyšší o příjmy z prodeje navíc vytěženého 1,5 milionu barelů denně. Příjmy by ještě klesly, kdyby propukla cenová válka a Saúdové snížili cenu ropy, takže by ekonomický efekt nemusel být tak veliký.
Spojené státy krok Emirátů pochopitelně vítají, protože větší množství ropy na trhu povede k jejímu zlevnění v době, kdy cena ropy vystřelila na trzích kvůli válce s Íránem nad 110 dolarů za barel. V USA tento týden dosáhly ceny benzínu maxima od počátku konfliktu. Galon se v úterý prodával v průměru za 4,18 dolaru, před válkou byla přitom cena pod tři dolary za galon. To je nepříjemné pro americké republikány, protože se v listopadu konají volby do Kongresu a voliči se hodně rozhodují podle ceny benzinu. Trumpovi a republikánům by to mohli na podzim spočítat.
Po odchodu z OPEC sice nebudou moci Emiráty hned zvýšit těžbu, protože i jejich export brzdí blokáda Hormuzského průlivu. Mohou sice využívat přístav Fudžajrá v Ománském zálivu, který leží ještě v Ománském zálivu, takže tankery nemusejí proplout úžinou, jenomže jeho kapacita je omezená. I tak by však mohly trhy na odchod z kartelu zareagovat.
Už samotným odchodem význam OPEC poklesl, přičemž nelze vyloučit, že Emiráty budou následovat další země.
Omezení moci OPEC a s ním související očekávaný pokles cen ropy daný vyšší produkcí ale může ohrozit menší země těžící ropu, jako jsou Rovníková Guinea, Kongo nebo Gabon, které nemohou tak snadno zvýšit těžbu.
Poškodí i země, které těží dráže. V oblasti Blízkého východu je těžba nejméně nákladná, zásoby ropy tam nejsou hluboko a jsou přístupné ze souše. Těžba je nejlevnější v Saúdské Arábii, kde se uvádí 10 až 15 dolarů za barel.
Těžba z mořského dna je už nákladnější, což ukazuje obvykle vyšší cena severomořské ropy Brent než americké texaské WTI. Nákladnější je i těžba z roponosných písků a břidlic. Frakování sice umožňuje vytěžit z ložisek více, ovšem vyžaduje speciální technologii. V Severní Americe se proto uvádí cena na vytěžený barel v rozpětí mezi 30 až 70 dolary za barel, v závislosti na způsobu. Skutečné náklady jsou zřejmě nižší, ale náklady na infrastrukturu jsou větší. V případě prudkého poklesu cen se může některý typ těžby přestat vyplácet.
Pokud se nemá opakovat situace z letošního března a dubna, bude bezpečnější obejít Hormuzský průliv a zvětšit kapacity ropovodů do Fudžajry nebo saúdského Janbu. Něco však stojí jejich vybudování, nemluvě o tom, že přeprava po moři je levnější.
Možná jsme však svědky ještě něčeho hlubšího, než je upadající síla kartelu OPEC a návrat k neřízenému soupeření na trhu.
Válka v Perském zálivu ukázala nebezpečí závislosti na fosilních palivech, zejména na importované ropě. Jiné zdroje energie jsou naráz zajímavější, protože u nich nehrozí také výpadky. Green deal nepřinutí lidi si kupovat elektromobily, které nechtějí. Pokud však ceny benzínu výrazně stoupnou a začne být někde nedostatkový, jak v Malajsii, elektromobil je rázem zajímavou alternativou.
Možná se dočkáme změny energetiky, kdy se bude stále více přecházet na elektrickou energii, ať už z obnovitelných zdrojů, nebo z jádra. Konec ropné éry nemusí skončit vytěžením veškeré ropy, jak spekulovala dystopická sci-fi.
Ne náhodou bývalý saúdský ministr ropného průmyslu šajch Jamani říkal: „Doba kamenná neskončila kvůli tomu, že by došel na světě kámen. Ropná éra neskončí kvůli tomu, že by došla ropa.“ Jen se spalování uhlovodíků nahradí jinými zdroji energie, tak jako postupně ropa (a plyn) vytlačily v dominantní pozici uhlí.
Válka s Íránem by tak mohla být zlomovou událostí, tak jako první světová válka přispěla k odchodu od uhlí, což druhá definitivně stvrdila.