Článek
Zažili jsme většinově radost z vyhlášení Československa, kterou nesdílela německá a maďarská menšina, a většinově i hořkost z rozpadu, když se odtrhlo Slovensko. Spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se Rakousko-Uhersko nerozpadlo, nemá cenu. Habsburské císařství přestávalo být po rakousko-uherském vyrovnání jednotné a Vídeň s rakousko-českým vyrovnáním nepřišla.
My jsme měli to štěstí, že mezinárodní situace nám byla příznivě nakloněna, o samostatnost jsme usilovali a byli na ni připraveni. Československo a poté Česká republika i Slovensko se ukázaly jako životaschopné útvary, takže jejich samostatnost stejně jako obnovení Polska měly cenu. Dobré bylo i navrácení samostatnosti pobaltským zemím a ukázalo se, že Jugoslávie nebyla kohesní a vnitřní pnutí byla příliš silná na to, aby mohla přežít.
Obecně se ukazuje, že je většinou lepší, když mohou jednotlivé národy jít svou cestou, i když to nemusí být vždy v souladu s mezinárodním právem, které z celkem pochopitelných důvodů klade důraz na zachování statu quo, zejména územní celistvosti.
Je ovšem otázkou, jakou cenu má udržovat pohromadě nepříliš funkční Somálsko a neuznat Somaliland, což zatím udělal jen Izrael. Stejně tak je nereálné za každou cenu zachovávat jednotný Jemen, když předtím byl Jemen rozdělený na Severní a Jižní a nábožensky k sobě mají jednotlivé kmeny daleko, byť jde o Araby. Otázkou to je i u Libye, která je po svržení Muammara Kaddáfího de facto rozdělena na východní a západní, tedy na byvší Kyrenaiku a Tripolsko s Fezzánem. I tuarežský Azawad dával smysl.
Také Kurdové by si zasloužili vlastní stát, jeho vznik ale komplikuje fakt, že žijí hned ve čtyřech zemích - v Turecku, Iráku, Sýrii a Íránu. Ty budou bránit vzniku Kurdistánu i v jedné z těchto zemí, protože se bojí, že by se pak mohli chtít odtrhnout Kurdové i od nich.
Protože se Československo rozpadlo, chápeme i hořkost, kterou podobné konce přinášejí, byť u nás proběhlo rozdělení na rozdíl od Jugoslávie v poklidu.
Pro mnohé země to však může být trauma, což se ukazuje v Maďarsku. Budapešť dosud vnímá Trianonskou smlouvu jako křivdu, protože mnohá území, kde převažovali Maďaři, se stala součástí Československa, Rumunska nebo Jugoslávie a miliony Maďarů se ocitly v mimo svou vlast. S poraženými se většinou nezachází spravedlivě.
Byť Sovětský svaz žádnou válku neprohrál, nakonec se zhroutil ekonomicky, je v Rusku stále bolestně vnímán rozpad Sovětského svazu, zejména osamostatnění Ukrajiny, Běloruska i ztráta Pobaltí, kde žily početné ruské menšiny. Není však pravda, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové jsou jeden národ, jak se pokouší tvrdit ruský prezident Vladimir Putin, aby obhájil svou imperiální politiku navazující na carskou. Právě imperiální politika přispěla ke konci SSSR, protože propukl arménsko-ázerbájdžánský konflikt o Náhorní Karabach.
Historický vývoj opakovaně ukázal, že expansivní koloniální politika podmaňování si dalších národů není trvale udržitelná. Ty pak mají tendenci se vymanit z tzv. žalářů národů. Na druhou stranu si nikdo nepřeje, aby se vytvořily desítky malých útvarů, které mezi sebou bojují o sporná území.
Odstředivé a dostředivé tendence jsou dynamický proces, který probíhá současně. My můžeme být rádi, že jsme byli ve správnou chvíli připraveni a získali samostatnost, což se každému nepoštěstilo, ale současně se můžeme těšit z toho, že jsme součástí Evropské unie, což nám přináší značné ekonomické výhody. To neznamená, že budeme tleskat každému nápadu z Bruselu, nebo se vzdorovitě stavět na zadní proti všemu, s čím unie přichází.