Článek
Krize samotná sice pramení spíš z neschopnosti evropských politiků vyřešit rozpor mezi společným evropským prostorem volného pohybu osob a národním systémem vyřizování žádostí o azyl, ale díru by ucpalo a problém vyřešilo i zastavení proudu uprchlíků. Zvlášť když ti z válkou zmítané Sýrie se na výzkum popularity velmi citlivé německé kancléřce špatně odmítají. Příchodu masivních ruských sil do Sýrie by se tedy mohlo alespoň v kuloárech potichu zatleskat.
Jenže to nejspíš nepůjde. A příčinou absence potlesku nemusí být ani tak neoimperiální choutky Vladimíra Putina, ani nechuť vůči syrskému vládci, ale spíše vysoce pravděpodobná nefunkčnost intervence směrem k zastavení konfliktu. Tedy alespoň pokud můžeme věřit zprávám o způsobech ruského angažmá, protože analytici satelitních snímků jsou sice kouzelníci, ale taky se někdy pletou.
Moskva, která využívá základnu v syrském přístavu Tartus už od sedmdesátých let, podle všeho svoji malou posádku výrazně posiluje a upevňuje pozice. Satelity ukazují budování letiště a ubytovacích kapacit asi pro patnáct set vojáků. V zemi se objevují ruská obrněná vozidla, námořní pěchota a tanky T-90. Ovšem zdaleka ne v rozsahu, který by měl otočit vývoj syrské občanské války.
Do hlavy Vladimíra Putina samozřejmě nevidíme, ale otáčet a rozmotávat zamotaný vývoj syrské občanské války nejspíše nepatří k jeho ambicím. Musel by se pustit do dost drahého dobrodružství. Zdroje soukromé zpravodajské společnosti Stratfor uvádějí, že jen současné posilování pozic už stálo půl miliardy dolarů. A pro srovnání, rozumná, byť nekompletní pacifikace Iráku po roce 2006 si vyžádala stokrát víc vojáků a ještě mnohem víc peněz. I mnohem menší částka by byla pro Rusko dost vysokým účtem, za jehož proplacení mu asi Sýrie nestojí.
Lepší vysvětlení ruské akce spíše nalezneme ve snaze o vyztužení Bašára Asada a posílení jeho pozice pro jednání, zabránění jeho rychlého pádu a možná dokonce v případném vzniku dalšího malého, ale strategicky užitečného a Ruskem kontrolovaného kvazistátu tentokrát na území obývaném Alavity. A zbytek Sýrie ať se třeba rozpadne.
Nic z toho nepomůže Evropě vyřešit migrační krizi. Ruská intervence naopak spíš uškodí. Zabrání Asadovu pádu a válku protáhne. Pokud by navíc chtěl západ válku ukončit vlastní intervencí, bude mít problém. Už rozšíření koaličních útoků proti ISIL blíže k pozicím syrské armády vyvolalo obavy ze vzájemných střetů. Intervenovat v zemi, kde už bude operovat ruská armáda, bez vzájemných omylů a „přátelské palby“ by bylo téměř nemožné.
Jan Ludvík
Je odborným asistentem na Katedře bezpečnostních studií, výzkumným pracovníkem Střediska bezpečnostní politiky IPS FSV UK a příležitostným komentátorem veřejného dění. Studoval na Univerzitě Karlově a University of Richmond.
Doktorské studium absolvoval v oboru mezinárodní vztahy. Odborně se zaměřuje na vztah mezi politickou a vojenskou silou, ozbrojené konflikty, americkou a českou zahraniční a bezpečnostní politiku.
Je autorem knihy Nuclear Asymmetry and Deterrence: Theory, Policy and History.
Aktvní je na síti Twitter @JanLudvikSBP
Ruská intervence v Sýrii je tedy pro Evropu spíše špatnou zprávou. Na druhou stranu by ale bylo poněkud pokrytecké Rusko za toto kritizovat. Dělá pro ochranu svých zájmů v Sýrii rozhodně víc než Západ.