Článek
Každý nesouhlas se svou politikou může nyní vyvést mimo racionální diskusi.
V nastalé vřavě bude pro Pavla těžké vysvětlit, jak nebezpečný manévr kabinet chystá. Chce rozorat meze své rozpočtové nezdrženlivosti. Výsledkem bude výhledově prakticky jisté zvýšení státního dluhu. Česko přijde o jednu z mála konkurenčních výhod, které má ve srovnání s většinou evropských zemí. Zatíží budoucí generace, které budou možná zavaleny řadou jiných dlouhodobě neřešených problémů. Ekologických, demografických, bezpečnostních…
Učiníme tak v době vzácného klidu, kdy hospodářství začíná uspokojivě růst a je na čase ho konsolidovat po covidové, energetické a inflační pohromě.
Namísto stabilizace si vláda chystá půdu pro utrácení na dluh. Za jehož prezentací pod logem rozvojových investic se krčí předvolební sliby spojené s projídáním národního produktu. Činí tak způsobem, který sám o sobě zasluhuje kritiku. Bez širší odborné debaty, cestou poslaneckých návrhů, které nakonec bez ohledu na prezidentské veto koalice stejně protlačí legislativním procesem na sílu.
Prezident před rozvolněním pravidel a odstraněním rozpočtových limitů varuje od začátku. Není ortodoxní, připouští, že deficity samy o sobě ještě nemusí znamenat zlo. Jsou-li však odůvodněné skutečně prorůstovými investicemi a nezbytnými výdaji. Za ty lze považovat v současné době například nutné náklady na obranu, jejichž zvyšování se však vláda zuby nehty brání. Bez nich je zrušení pojistek v české a evropské legislativě pouhým bianko šekem, poukázkou na rozpočtovou nezodpovědnost.
Vláda si s jeho námitkami lámat hlavu nebude. Ať už jí Pavel nevyhoví v čemkoli, svede to na vzájemné vztahy. Ty koalice odvozuje od někdejšího nejmenování motoristického poslance Filipa Turka ministrem, vše ostatní je důsledek. Prezidentův krok bude postaven do jedné řady se sporem o účast na nedávném summitu NATO v Ankaře, kompetenční žalobou u Ústavního soudu a předběžným opatřením, které soud ve věci vydal. Spor se ocitne mimo argumentační hrací plochu, pro velkou část veřejnosti přestane být srozumitelný, a o to půjde především.
Bojovná atmosféra vyhovuje těm, kdo o podstatě sporu diskutovat nechtějí. Vyhlídky na návrat do věcné roviny jsou pramalé. Premiér Andrej Babiš už před Ankarou vytrvale ignoroval nabídky na pracovní schůzky nejen s prezidentem, ale i předsedou Senátu Milošem Vystrčilem. Ty měly být zaměřeny na otázky zahraniční politiky.
Nechce-li vláda projednávat s nejvyššími ústavními činiteli mimo koalici diplomacii, o jejíž výkon se s nimi podle Ústavy dělí, těžko čekat, že s nimi bude řešit zákony. Česká politika se stává minovým polem. V míře, jaká zde doposud nebyla.