Článek
Rubio mluvil kultivovaně, zdůraznil společné historické a kulturní kořeny Evropy a Ameriky, což je nepochybně příjemnější než politická rétorika flirtující s představami o anexi Grónska. V Mnichově se ale také nehezky pohádal americký senátor Lindsey Graham s dánskými politiky právě na toto téma.
Podstatné není, jak Rubio mluvil, nýbrž co řekl. A zde je obraz mnohem méně uklidňující. Z jeho slov je i největším optimistům zřejmé, že Spojené státy opouštějí rétoriku i politiku univerzálních hodnot – lidských práv a občanských svobod či volného obchodu – a otevřeně se posouvají k politice okamžitého zisku, který jsou připraveny prosazovat ekonomickou i vojenskou silou. A to bez ohledu na to, kam je momentální reálný nebo domnělý zisk přivede dlouhodobě. Jejich politika je z tohoto pohledu přímo definicí krátkozrakosti.
Vzhledem k tomu, že USA zůstávají nejsilnější ekonomikou světa a disponují nejmocnější armádou, nejde o posun, který by mohla Evropa ignorovat. K tomu se Rubio o univerzálních hodnotách vyjádřil posměšně jako o nebezpečných abstrakcích. Za ty, jak řekl, nejsou lidé ochotni umírat, jen za vlast a národ.
To je poněkud překvapivé tvrzení pro všechny, kdo v minulosti bojovali proti totalitním diktaturám, a je to také v podstatě urážka památky stovky tisíc vojáků Unie, kteří padli v občanské válce za „abstrakci“ osvobození zotročených lidí. Koneckonců i národ a státní hranice jsou abstraktní konstrukty, jen jiného typu.
Právě ty dnes zesměšňované „univerzální abstrakce“ jako demokratické hodnoty, osobní autonomie, občanská svoboda či volný obchod v období od konce druhé světové války po dnešek přinesly stovkám milionů lidí na celé planetě bezprecedentní prosperitu a mír.
Pokud se od nich Washington odklání, musí na to Evropa reagovat. Uvnitř Evropské unie se již rýsují dva přístupy. Francouzský klade důraz na větší strategickou autonomii, jakož i odříznutí se od Washingtonu, ale německý prosazuje pragmatické přizpůsobení se politice prezidenta Donalda Trumpa. Berlín nechce spálit úplně všechny mosty alespoň do doby, než Evropa posílí vlastní obranné kapacity a konkurenceschopnost vlastní ekonomiky.
Před Evropu stojí asi nejtěžší úkol od roku 1945. Musí odpovědět na otázku, jestli je vůbec schopná chovat se jako mocnost, myslet a jednat strategicky. Na místě je opatrná skepse; ne proto, že by evropské státy byly neschopné, ale proto, že od nich doba požaduje chovat se tak, jak se dosud chovat nemusely.
Další otázkou nyní je, zda se do této debaty aktivně zapojí i česká vláda. Kabinet Petra Fialy byl ve spolupráci s prezidentem Petrem Pavlem aktivním účastníkem těchto diskuzí. Bude teď záležet především na premiérovi Andreji Babišovi, zda Česká republika pomůže spoluutvářet evropskou odpověď, nebo zda se spokojí s rolí diváka se všemi negativními důsledky takového postupu.