Článek
Užijme si tedy několika příštích týdnů, kdy se bude život zásluhou rozvolňování omezení zavedených vládou v boji s koronavirem zdánlivě vracet do normálních kolejí, a ekonomické dopady pandemie se ještě tolik neprojeví. Nepropadejme ale euforii.
Škody způsobené de facto plošným vypnutím ekonomiky se začnou skutečně sčítat až na podzim. Navzdory masivním finančním injekcím vlády do ekonomiky i nejrůznějším programům, které mají pomoci těm, kdo byli omezeními nejvíce ekonomicky a sociálně postiženi, je už teď jasné, že mnoho menších podniků i firem poskytujících služby nepřežije. Výrazně se sníží kupní síla obyvatelstva, protože i ti, kdo peníze budou nadále mít, budou opatrní.
Vláda si – podobně jako vlády mnoha jiných zemí – na záchranná opatření půjčuje ohromné sumy, v nemalé míře v podobě tištění peněz. A ačkoliv mnohé ceny, jako třeba ropy, klesají kvůli nedostatku poptávky, celkově lze očekávat to, co se děje vždy, když vlády lijí do ekonomiky ohromné peníze na dluh nebo prostě tisknou peníze – tedy rostoucí inflaci. Ta pro změnu znehodnocuje platy a sociální dávky, nejsou-li chráněny inflačními doložkami, jejichž financování si vláda ještě může dovolit.
Spustí se také vlna osobních i firemních bankrotů. Stát sice umožnil odklad splácení půjček i hypoték, jakož i nájmů, jenže to vše lze garantovat jen po určitou dobu. A vzhledem k tomu, že nemálo lidí ztratí práci nebo živnost, bude též nemálo těch, kdo půjčky a hypotéky nebudou schopní splácet, nebo nebudou mít na nájem. Může nastat řetězová reakce.
Hlavní potíž české ekonomiky ale spočívá v něčem jiném. I kdyby se podařilo ve slušné míře znovu rozjet tu část ekonomiky, která produkuje pro domácí trh, páteř české ekonomiky tvoří produkce na vývoz. Zpřetrhané dodavatelsko-odběratelské vztahy bude těžké na mezinárodní úrovni rychle obnovit (i kvůli tomu, že členské státy Evropské unie svoje akce v boji s koronavirem nekoordinovaly), klesne poptávka po „luxusnějším“ zboží. Velké automobilky, které u nás mají své závody, a znovu rozjíždějí výrobu, už to pociťují.
Udržování ekonomiky v chodu s pomocí masivního půjčování má své meze, i když je země relativně nízce zadlužená. Česko navíc nebude moci profitovat z některých evropských programů, protože ty se týkají jen členů eurozóny.
Místo na hlavním jevišti boje s pandemií by tedy poměrně rychle měli převzít od epidemiologů ekonomové. Otázkou je, co může vláda s jejich pomocí v ekonomice tak závislé na okolním světě skutečně ovlivnit. Možná mnohem důležitější pro nás je tak sledovat dění v Německu, kam jde více než třicet procent našeho exportu.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
A bude také zapotřebí produktivní spolupráce v rámci EU. Bez ní z nastávajících potíží jen tak nevybředneme, což si u nás zatím leckdo nepřipouští. Česká politika ovšem bohužel zatím nepředvedla, že by produktivní kooperaci v rámci EU „uměla“. Nepřeorientuje-li se ale od současného visegrádského okopávání kotníků Bruselu včas směrem k evropské spolupráci, můžeme zakusit nejen o dost horší ekonomické problémy, než by bylo nutné, ale může nám také ujet vlak dalšího, zřejmě bouřlivého dění v EU.