Článek
Zejména velkou změnu způsobil nečekaný pokles religiozity 70 - 80. let 20. století, který výrazně oslabil tradiční protestantský étos i nacionalismus s jeho důrazem na osobní příkladný život, individuální svobodu a podnikavost, víru ve svobodné tržní hospodářství a minimální stát. Příroda ani společnost nežije ve vzduchoprázdnu.
Pohrobci svých protestantských prarodičů nahradili jejich víru revolučním étosem sociálního „evangelia” státní regulace a multikulturního normativu společnosti rasových menšin. Se zavražděným prezidentem Kennedym v roce 1963 zahynula i tradiční anti-komunistická, klasicky liberální Demokratické strana. Stala se koalicí převážně feministek, ekologistů, černochů, matek samoživitelek, homosexuálů a progresivistů všeho druhu, kdežto Republikánskou stranu tvoří frakce hlavně libertariánů, nacionalistů, střední podnikatelské vrstvy, evangelikálů, ortodoxních katolíků a židů. V křehkém multietnickém národě je bez národní soudržnosti takový rozkol dlouhodobě neudržitelný. Představitelé Demokratů totiž přestali považovat Republikány a jejich příznivce za legitimní.
Jak se stalo, že americká postprotestantská elita ztratila s náboženskou vírou i svůj liberalismus, jak je možné, že vyžaduje naprostou poslušnost své vizi spravedlivé rovnostářské společnosti a zavádí cenzuru polkorektnosti, ostrakizaci a veřejné hanobení nepřátel? Někteří komentátoři vidí kořeny této proměny v protestantské, zejména presbyteriánské tradici „vyvolených” (elect) a jejich absolutním politickém náboženství a víře v úspěšnou nápravu společnosti uzákoněním „samozřejmých” ctností svého světonázoru. Každopádně mají postprotestanté intimní vztah k republice, považují se za dědičný establishment.
Někteří vidí problém v samotném liberalismu, jenž „vysvobodil” jedince ze společenství a národní tradice, je svou podstatou abstraktní a univerzální (lidská práva, rovnost všech), je internacionalistický (svět bez hranic) a tak jako socialismus nadřazuje rovnost lidských potřeb nad svobodu, navíc o právo rovného sociálního i politického postavení. Obě ideologie domyšlené do konce jsou nebezpečné utopie. V umírněné verzi rozpor mezi liberté a egalité vyžadoval kompromis, který zajišťovala americká zbožnost a společný patriotismus.
Na scénu proto přichází Marx. Jistěže v novém hávu, podobně jak si jej kdysi pro své potřeby upravil Lenin. Dnešní progresivisté nemusí mluvit o buržoazii, proletariátu, třídním boji, odcizení práce, nadhodnotě a budoucnosti beztřídní společnosti. Vystačí si s třídním pojetím elity a utlačovanými. Nemá snad liberální řád svou vládnoucí třídu a své podřízené, netrpí snad liberálové falešným vědomím, nehájí náhodou své výsadní postavení, co je to za svobodu prodávat na trhu svou práci? Nejsou náhodou novým proletariátem barevní a bílí privilegovanou vrstvou?
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Třídní napětí je nevyhnutelné a pouze totální likvidace vládnoucí třídy a jejích norem vysvobodí společnost. „Již vzhůru psanci této země!” Skutečně? A co když měl Marx pravdu a každá společnost je třídní! I ta budoucí! Pak ale na liberálně konzervativním kompromisu závisí úspěch a blahobyt každé společnosti!