Článek
Leckdo o ní mluví. Málokdo ji četl. Podstatou sporů o knihu, která vyšla před necelým měsícem, je, do jaké míry se autorka inspirovala jedním konkrétním příběhem, tedy neveselým dětstvím výtvarnice Toy Box. Ta v dětství zažila sexuální zneužívání, traumata později zpracovala do komiksu a následně jej i dále zveřejnila…
Jenže vážně musela Alena Mornštajnová o všem vědět? Mohla na tyto vzpomínky narazit, když si připravovala podklady k nové knize? Ano, mohla, vím, že je v procesu jejich shromažďování velmi důkladná. Ovšem taky vůbec nemusela, což sama i říká.
A ač má za sebou Toy Box velmi pohnutý příběh, bohužel i ze svého okolí podobné znám. Ostatně jsou staré jako lidstvo samo, vyprávějí o nich pohádky a pověsti. A bylo by rozhodně dobré neslučovat tvrdou realitu, vlastní domněnky, že právě tohle je můj příběh, s literární fikcí. Romány se přece píšou právě proto, aby vyprávěly příběhy, které se staly a stávají.
Což Mornštajnová bezesporu umí. Na rozdíl do těch, co teď do ní kopou. Nejde přitom o Toy Box, ale hlavně o literární kritiky, kteří se kauzy chytili a řeší si s autorkou, jejím prostřednictvím, nezřídka vlastní nevyřízené účty, mimo jiné o to, kdo by (ne)měl dostávat literární ceny, nebo vlastní nenaplněné literární ambice či spory s nakladatelstvím Host.
„Píšu o podobách zla, o těch zjevných i nenápadných,“ říkává Mornštajnová s oblibou. Tak jen doufám, že ji – při její laskavé povaze – rány, jež na ni více než týden intenzivně v on-line světě směřují, neumlčí. Byla by to škoda. Na každou její knížku se vždy těším a prodeje všech děl svědčí o tom, že v tom nejsem sama.
Je nová Mornštajnová plagiát? Internet ovládly emoce
Obal knihy