Článek
Podle kritiků prý eurokomisař těmito výroky nejen popírá smysl demokratické politiky na národní úrovni, která se odvozuje od výsledků voleb, ale také svojí arogancí nahrává těm, kdo varují před demokratickým deficitem EU. Pokud by politici v členských státech jeho doporučení následovali, povede to prý navíc jen k vzestupu populistických a extremistických stran.
Avramopulos se sice nevyjádřil úplně diplomaticky, ale možná bychom se nad jeho slovy měli hlouběji zamyslet. Dotkl se totiž bolestivého místa moderní demokracie.
Demokratická politika je dnes v zajetí průzkumů veřejného mínění a převažujícího mediálního diskurzu do té míry, že dokonce i strany, které odmítají nálepku populismu, vládnou často pod diktátem veřejného mínění anebo toho, co jako „hlas lidu“ prezentují média. Oči politiků jsou upřeny na příští volby do té míry, že se často ani neodváží dát na stůl řešení krizových situací nebo reformy, které sice mohou být v krátkodobém výhledu nepopulární, ale mohou být funkční dlouhodobě.
Vezmeme-li jako příklad současnou uprchlickou krizi, je sice jasné, že politici na národní úrovni nemohou nálady „lidu“ ignorovat, ale zrovna tak je kontraproduktivní, když jim nadbíhají. Nalezení produktivní rovnováhy mezi řešeními vycházejícími z toho, co si většinově v dané chvíli přejí voliči, a řešeními, která nemusejí být v dané chvíli u voličů populární (ale jsou dlouhodobě racionální), je jedním z nejpodstatnějších dilemat moderních demokratických společností.
Údajná arogance evropských elit, které se o znovuzvolení nemusejí starat, je přitom pro národní lídry docela výhodná. Politici v národních státech mohou tyto elity za jejich rozhodnutí, která nevycházejí vstříc okamžité politické poptávce, kritizovat, čímž si zajišťují voličskou přízeň doma. Přitom jsou dost často za různá bruselská rozhodnutí vděční.
Bruselské návrhy různých řešení, které nejsou činěny pod politickým tlakem, totiž často mohou mít onu míru racionality, kterou se na domácí politické scéně politici neodváží tváří v tvář voličským emocím prosazovat. Schovávání se za tvrzení, že jsme to či ono museli udělat pod tlakem EU, je pro mnoho národních politiků nakonec docela výhodné.
Na tento v podstatě produktivní rys EU poukázal už před časem ve své knize Budoucnost svobody i věhlasný americký politolog Fareed Zakaria. Upozornil na to, že moderní liberální demokracie mohou produktivně fungovat jen tehdy, je-li populismus, který politikům vnucuje poměrně krátký volební cyklus (jenž je pod diktátem dnes všudypřítomného veřejného mínění), vyvažován existencí nezávislých institucí, které se na volební cyklus nemusejí ohlížet.
Zakaria upozornil, že v Evropě tuto roli plní mimo jiné i nadnárodní EU, jejíž rozhodnutí vycházejí z jiného druhu politické racionality, než je nutnost být úspěšný v příštích volbách. Eurokomisař Avramopulos mluvil ve zkratce a přestřelil, když navrhoval, aby se národní politika řídila stejnou racionalitou jako Brusel, který se nemusí tolik ohlížet na příští volby. Ale zároveň má pravdu, když naznačuje, že současné, často příliš emocionální reakce řešení současné krize též nepomáhají.