Článek
To všechno jsou určitě pozoruhodná gesta, nicméně jisté je, že Česko bude potřebovat spíše systémovou změnu než efektní prohlášení.
Je přitom fascinující, že v době, kdy se lidé na sociálních sítích zuřivě dohadují, zda měl stát dát 30 milionů korun na propagaci českých restaurací v michelinském průvodci, a jsou ochotni strávit těmito debatami dlouhé hodiny, stát dokáže investovat o řády vyšší prostředky do nejistých projektů s nejasnými cíli prakticky mimo pozornost širší veřejnosti.
Jedním z mnoha takových příkladů jsou i aktivity Státní investiční a rozvojové společnosti, organizace, kterou si stát vytvořil jako vlastního operátora na poli přípravy a rozvoje strategických pozemků. Jednoduše řečeno – má připravovat a realizovat byznys pro zahraniční průmyslové investory. Poměrně velký úřednický aparát přitom operuje v prostředí, které je plné etablovaných soukromých hráčů a kde stát má jen minimální přidanou hodnotu. Jinými slovy: bojuje o stejné pozemky v pohraničních oblastech u dálnic jako soukromí developeři. Mluví se stejnými úředníky, se kterými mluví soukromí investoři. Ano, měl by mít jisté strategické uvažování na úrovni státu, které privátní sektor mít nemůže. A měl by mít schopnost lepšího vyjednávání na úrovni samospráv. Nicméně při pohledu na web SIRS najdeme tři projekty, které na první pohled nespojuje nic strategického, pouze čistá příležitost. Logistické a průmyslové parky přitom nejsou žádné velké strategické aktivum. Bohatě by stačilo, kdyby stát řekl, kde je chce. Nemusí je hned stavět a provozovat. Logistický park opravdu není elektrárna.
A samozřejmě dochází k tomu, k čemu logicky docházet musí. Stát se dostává do komerčního střetu se soukromým sektorem. Naposledy se tak děje v Chebu, kde má stát velký logistický park. O příležitost stavět tu momentálně bojuje právě SIRS a soukromá firma, která dala konkurenční nabídku. Ze základů ekonomie víme, že konkurence je dobrá. Konkurenční nabídky znamenají lepší finální produkt a lepší cenu pro zákazníka. V tomto případě pro město Cheb. Nikoli ale v situaci, kdy se utkává státní sektor s privátním. V tu chvíli pravidla soutěže padají. Přestává se hodnotit výhodnost a do hry vstupují politická hlediska. Stát získává byznysovou výhodu, kterou nemusí zohlednit ve své nabídce. Naopak, jeho nabídka může být klidně horší, navíc s tím, že riziko takového podnikání nakonec vždy neseme my všichni. Státní podniky pak málokdy v podobných střetech s privátním sektorem vyhrávají lepší nabídkou. Místo toho se začíná mluvit o „zájmech byznysu“ versus „zájmech státu“. Ty by přitom neměly být příliš rozdílné. Úspěšný byznys znamená ve většině případů úspěšný stát. Což chytré státy vědí. A proto byznys spíše řídí a usměrňují, než dělají. A toho by se měla nová vláda držet spíš než efektních gest s propouštěním úředníků.