Článek
Osvobozením skončilo nejtěžší období Československa, kdy načas přišlo o svou existenci. Ze Slovenska se stal vazalský stát nacistů a průmyslové Čechy a Morava byly změněny v protektorát. Za něj zahynulo asi 350 000 lidí včetně 80 tisíc Židů. Trest smrti hrozil i za poslech zahraničního rozhlasu. Dalších více než 600 tisíc lidí bylo totálně nasazených. V úděsných podmínkách pracovali pro blaho říše, ať už přímo v bombardovaném Německu, nebo v protektorátu. To vše 8. května skončilo, takže je co slavit.
V nejtěžší zkoušce většina občanů uspěla. Samozřejmě, že ne všichni působili v odboji nebo bojovali v československých jednotkách, na to každý nemá. Také jsme měli své kolaboranty v čele s Emanuelem Moravcem, jichž bylo víc, než by se nám líbilo, ale celkově jsme obstáli. Platí to i o vedení, byť se po odletu prezidenta do exilu vtipkovalo, že Beneš má plán - aeroplán.
Republika se až na Podkarpatskou Rus, kterou si přisvojil Sovětský svaz, obnovila v předmnichovských hranicích. Byl to mistrovský tah, protože Sudety byly na základě mnichovské dohody odevzdány ještě před vypuknutím druhé světové války, takže by se jich výsledky války okleštění republiky neměly týkat.
Méně růžové bylo, že jsme skončili v sovětském bloku, jenomže v boji proti nacismu byl potřeba i Sovětský svaz, na jehož území se hitlerovská vojska vyčerpala v úděsném frontovém mlýnku na maso. Brzy se ukázalo, že není osvoboditel jako osvoboditel. Sověti jako vítězové chtěli svou odměnu, požadovali přimknutí se východoevropských zemí k Moskvě. V roce 1968 se z osvoboditele stal okupant.
Upírat však kvůli tomu Rudé armádě lví podíl na osvobození Československa by bylo hloupé. Je třeba pamatovat na to, jaký osud nacisté plánovali pro smějící se české bestie v rámci konečného řešení české otázky. Část nepolepšitelných a rasově nečistých mělo čekat vyhnání k Bílému moři.
Náš pohled na osvoboditele z východu byl taky jiný než polský. U našeho severního souseda věděli o katyňském masakru a viděli, jak nechalo sovětské vedení vykrvácet polský odboj ve varšavském povstání. Převážilo devotní „vám poděkování a lásku vám“ a komunisté v roce 1946 zvítězili.
V opojení z pádu nacistů a z nově nabyté svobody se přehlédlo, jak jednal Sovětský svaz během války. Není totiž náhoda, že my slavíme 8. května konec druhé světové války, která propukla 1. září 1939 útokem Německa na Polsko, zatímco Sověti 9. května den vítězství ve Velké vlastenecké válce. Nejde ani tak o rozdílné datum, za které může časový posun a také tlak Moskvy na podepsání další pompéznější kapitulace v Berlíně. Jde o to, že se na Rudém náměstí neslaví vítězství ve druhé světové válce, ale ve velké vlastenecké válce. Nepřítel byl společný, ovšem Velká vlastenecká válka byla součástí války druhé světové, začala až 21. června 1941, kdy nacisté napadli SSSR. Do té doby platila smlouva o neútočení mezi oběma zeměmi a Sověti dodávali do poslední chvíle Němcům bojujícím s Británií suroviny i obilí.
Pakt Ribbentrop-Molotov navíc měl ještě tajný dodatek, v jehož rámci si obě země rozdělily Evropu. Už 17. září 1939 se Rudá armáda přidala k Němcům a dobyla východ Polska. V červnu 1940 Sovětský svaz připojil pobaltské země a rumunskou Besarábii. Hitler se ovšem držel hesla Drang nach Osten, a tak se dvě totalitní říše střetly. I když Kassandry nejsou oblíbené, je dobré neoslyšet jejich slova.