Článek
Jedním je povaha elektorátu, na který se obě strany dlouhodobě zaměřují. Jde převážně o starší lidi, zejména v důchodovém věku, žijící na venkově nebo v malých městech. Těchto voličů ubývá, přičemž ani jedna ze dvou levicových stran neudělala skoro nic pro to, aby oslovila voliče mladší.
Zejména ČSSD k tomu přitom měla příležitost. Ještě před několika lety k sobě přitahovala i levicové liberály, ale strana pokusy tehdejšího předsedy Bohuslava Sobotky „rozkročit se“ k politickému středu nakonec odmítla s tím, že přeci nebude soutěžit o voliče s Piráty a podobnými uskupeními. Stáhla se do role jakési konzervativní odborové organizace pro starší lidi z malých měst a venkova, přičemž svoji politiku začala kořenit národovectvím a údajnou ochranou lidí před různými vnějšími nebezpečími.
Tato politika by ji bývala snad mohla ve střednědobém horizontu stačit k alespoň průměrným výsledkům, ale dosavadní voliče ČSSD tak KSČM si ke smůle obou stran vybral jako cílovou skupinu okolo roku 2015 Andrej Babiš. Svoje hnutí ANO začal po počátečním koketování s liberální pravicí otáčet doleva a rychle se ukázalo, že s jeho populistickými sliby, podporovanými propracovanou marketinkovou strategií i obrazem silného lídra, nemohou ČSSD a KSČM soutěžit. Babiš jim odlákal většinu voličů, a od roku 2017 tak obě strany živoří těsně nad hranicí volitelnosti.
Jenže místo toho, aby se proti Babišovi důsledně vymezily a pokusily se jeho politický projekt oslabit s tím, že se k nim alespoň část jejich bývalých voličů vrátí, umožnily mu nakonec sestavit vlád – ČSSD v roli koaličního partnera, KSČM jako tichá podpora ve Sněmovně. Snad doufaly, že si v očích voličů polepší, pokud jimi podporovaná vláda bude mít dobré výsledky, jenže voliči neocenili ani jejich „státotvornost“, ani se nenechali přesvědčit, že za jejich rostoucí životní úrovní nestojí primárně Babiš.
Pokud se obě strany chtějí v parlamentní politice ještě zachránit, je poměrně jasné, co by měly udělat. Oslovit mladší voliče už do příštích voleb nestihnou, z Babišova objetí by se ale vymanit mohly. Ten jim přitom na zlatém podnose v podobě svého chaotického počínání v boji s nemocí covid-19 servíruje příležitosti, aby se od něj distancovaly. A brzy bude navíc čelit i konečnému znění auditů Evropské komise ohledně svého střetu zájmů.
Jinými slovy: obě strany by se snad ještě mohly zachránit, kdyby se připojily k opozici v úsilí odstavit Babiše od moci ještě před volbami, a sebrat mu tak nástroje a prostředky k „uplácení“ jejich dřívějších voličů. Ekonomická krize, která se po skončení různých vládních programů pro boj s dopady koronakrize na konci října jen prohloubí, by jim v tom mohla pomoct.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Je samozřejmě otázkou, zda by si jakousi setrvačností a sliby Babiš neudržel bývalé voliče ČSSD a KSČM tak jako tak až do voleb, i kdyby by s přispěním obou levicových stran jeho současná vláda padla, ale lepší strategie pro vlastní záchranu se ČSSD a KSČM už nenabízí. Musely by ovšem za tím účelem vyměnit svá současná vedení, protože ta dosavadní kvůli svojí sázce na spolupráci s Babišem přivedla obě strany na okraj propasti.