Článek
Skupina neutrálních zemí – tedy zemí mimo NATO - vedená Vídní se postavila proti tomu, aby Unie poskytovala bezpečnostní garance Kyjevu. „Pro nás, neutrální státy, je jasné, že nemůžeme poskytnout takové bezpečnostní záruky. Rakousko, Irsko, Malta a Kypr daly jasně najevo, že nesouhlasí,“ řekl rakouský kancléř Karl Nehammer ještě před zasedáním. Nakonec byla přijata neslaná nemastná formulace, že Unie bude „připravena podílet se na budoucích bezpečnostních závazcích pro Ukrajinu“, aby mohla „odrazovat akty agrese a odolávat snahám o destabilizaci“.
Na summitu se nepodařilo přijmout ani reformu migračního a azylového zákona, kterou státy při většinovém hlasování schválily už začátkem června. Premiérům Maďarska a Polska Viktoru Orbánovi a Mateuszi Morawieckému se nelíbí princip, že všechny státy Unie mají povinně pomáhat zemím přetíženým velkým počtem žadatelů o azyl, jejichž část buď přijmou, nebo poskytnou jinou podporu včetně finanční, kdy za každého nepřijatého migranta budou muset přispívat do unijní kasy. Ani jednomu z nich se nelíbí idea, že by se o migrační politice mohlo rozhodovat jen na většinovém základě, a ne jednomyslně.
Postkomunistické země jsou obecně méně nakloněny přijímání migrantů z Asie a Afriky, ovšem na druhou stranu mnohé přijaly velké množství uprchlíků z Ukrajiny. Unie jim však na jednoho připívá méně než v případě migrantů z mimoevropských zemí, což měla taky řešit zablokovaná reforma.
Obě témata ukázala na limity unijní politiky, která je dána historicky. Předchůdce EU, Evropské společenství uhlí a oceli ustavené v roce 1952, měl na základě hospodářské spolupráce mezi rivaly obou světových válek Francií a Německem zabránit dalším konfliktům mezi nimi. Jádrem však byla dlouho ekonomická a vědecká spolupráce, což ukazovala i další dvě společenství ustavená v roce 1958, tedy Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii. Vstup Británie a Irska v roce 1973 sice měl velký politický význam, ale prioritou byla stále ekonomika stejně jako u vstupu Rakouska, Švédska a Finska v roce 1985.
Teprve v EU začala nabývat na významu společná politika. Ta se ovšem hledá mnohem obtížněji. Zatímco hospodářské zájmy mají všechny evropské státy v zásadě podobné, byť o zemědělskou politiku jsou velké spory, u politických je to jiné. Každý členský stát má jinou minulost, která se nutně do jeho politiky promítá, což bylo dosud patrné zejména u postkomunistických východoevropských zemí, ale nyní se ukazuje i to, že pro některé země má význam i to, jaké pozice dlouhodobě zastávaly a jak z nich těžily. Neutrální Rakousko má rozhodně větší váhu na mezinárodní scéně než Rakousko podřizující se bruselské politice. Ale nejde pominout ani ruské vlivy. Na Rusko není navázané ekonomicky jen Maďarsko, podnikaly tam rakouské banky a Kypr je úplným rájem pro ruské byznysmeny.
Brusel si však musí uvědomit, že přehnaný tlak na jednotnou politiku může EU štěpit a je potřeba upřednostňovat dosažení realistického kompromisu před prosazením jednotných idejí za každou cenu. Z toho nakonec těží nepřátelé EU v čele s Ruskem, jemuž každý rozkol hraje do karet a umí ho využít. Unijní politici by ovšem nesměli jen sedět ve svém bruselském hradu a zamířit nejen do metropolí jednotlivých států, ale taky mezi lid a vyslechnout si, co o EU říká a proč. Není to vždy tak, že nechuť k EU je dána pouze populistickou národoveckou politikou některých vůdců nebo dezinformacemi. Brusel to občas přehání a jeho opakované vnucování migračních kvót v novém převleku není v současné situaci dobré.