Článek
Zde se formuje, co je správné a co špatné, které mediální hvězdy jsou na vzestupu a na které se zapomíná. Například Greta Thunbergová, která zářila v letech 2021 a 2023, letos pozvánku nedostala. To by mohl být signál, že klimatická změna už pomalu mizí. Tedy přesněji nezmizela klimatická změna, ale světoví lídři si uvědomili, že lidé začínají nedůvěřovat snahám o globální reakci na změnu klimatu.
Nedůvěra a strach v současný systém se staly hlavním zájmem řečníků v Davosu, jako tomu bylo u předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové či francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který se na fóru znovu pasoval do pozice lídra evropské federace. Macron by v budoucnu o tuto funkci stál, protože potřetí kandidovat na francouzského prezidenta nemůže a na politický důchod je ještě velmi mlád.
Ursula von der Leyenová nabídla kupodivu analýzu společnosti podobnou jako český premiér Petr Fiala. Příčina neúspěchu tkví v nedostatku naděje. Západní svět ztratil naději. V tom má předsedkyně Evropské komise pravdu, současná společnost nadějí skutečně neoplývá. To se dá velmi dobře vypozorovat z poklesu demografické křivky nově narozených. Když se odečte od statistických údajů podíl migrantů, západní civilizace nedosahuje míry prosté reprodukce. Naděje je tedy na bodu mrazu. Porodnost bývá velmi spolehlivý barometr nadějných vyhlídek. Jen málo lidí přivádí děti na svět, když očekávají těžké časy.
Kde se však Ursula von der Leyenová rozchází s mojí analýzou, je prostředek boje proti beznaději. Hlavní příčinou ztráty naděje je podle ní rozdělení společnosti zapříčiněné dezinformacemi. Dohled nad informacemi má být prostředkem k navrácení naděje. To se zdá být trochu pochybné, protože naděje úzce souvisí s důvěrou. A důvěra se získává svobodou, nikoliv dohledem. Boj s dezinformacemi je v současnosti silně kontraproduktivní. Pokud by byl úspěšný, společnost by přece naději neztrácela.
Francouzský prezident Macron šel ve výčtu ozdravných prostředků ještě dále. Je potřeba rozjet čím dál víc státních agend, které budou různými pobídkami rozvíjet podnikání v oblasti umělé inteligence a čistých technologií. Další prostředky na ozdravení západní společnosti, zejména té francouzské, jsou do jisté míry nepopulární. Macron chce reformovat systém boje s nezaměstnaností a zákoník práce. Výsledkem těchto reforem bude samozřejmě zhoršení postavení nezaměstnaných, ale i pracujících.
Ironicky by se dalo poznamenat, že Macron je také překvapen z toho, že lidé nelnou k progresivním myšlenkám, jako je boj s klimatickou změnou. Příčina tohoto neúspěchu však neleží na bedrech politiků, ale na firmách. Macron představitele firem vyzval, aby své zaměstnance lépe platili. Důležité je, aby se tvořilo víc míst, které se dají označit za „dobrou práci“.
Možná si stejně jako já kladete otázku, kde chce Macron a ostatní představitelé získat prostředky na tyto reformy. Macron se vyslovil pro možnost dalšího financování z eurobondů, tedy společných dluhopisů Evropské unie. Eurobondy byly zavedeny, aby pomohly evropským státům financovat náklady spojené s covidem. Už tenkrát se objevovaly hlasy, zejména z Německa, že se otevře Pandořina skřínka, protože se vždy najdou dobré důvody, proč se dál zadlužovat. A měly pravdu. Macron se chce zadlužit především na obranu a na přechod k bezuhlíkové společnosti.
Na závěr celé fórum zpestřil argentinský prezident Javier Milei, který překvapivě do Davosu nedorazil vládním, ale běžným letem. Jeho pohled na situaci byl naprosto odlišný od evropských elit. Ty vidí hlavní řešení v posílení role státu, zatímco Milei vidí ve státu ten hlavní problém. Stát sám o sobě nic neprodukuje, pouze vybírá daně. Riziko současného světa je návrat socialistických myšlenek, které vyzdvihují kolektiv nad individuální svobodu, která je nutným předpokladem pro podnikatelskou a tvůrčí činnost.
Milei se mnohokrát odvolával na zkušenost své vlastní země, která se nachází v dlouholeté hospodářské krizi. Hned po skončení svého projevu měl jistě nepříjemnou schůzku s Kristalinou Georgievovou, ředitelkou světového měnovou fondu, kde měl řešit splacení dluhu 44 miliard dolarů, které Argentina dluží. Milei si tak dobře uvědomuje, že svoboda má svou cenu.
Západní svět by měl spíš přemýšlet nad tím, jak se zbavit dluhů, než se snažit najít nové způsoby, jak si vypůjčit. Pokud občané uvidí, že se hospodářská situace státu zlepšuje, vrátí se i naděje a poroste i důvěra v politiky. Zatím ale roste pouze míra zadlužení.