Článek
Vývoj samozřejmě nabízí jedněm dobrou šanci ironicky a satiricky poukazovat na neúspěch Spojených států amerických a jejich spojenců včetně České republiky. Zahraniční vojska nevyhrála ani válku, ani mír, po dvaceti letech se situace zdánlivě vrací do počátečního bodu. Jiní se mohou přesvědčivě hrozit, vyčítat, že se odešlo moc brzy, argumentovat, že za rok nebo dva by to bylo lepší.
Pravda ovšem je, že bez podpory místního obyvatelstva se sice dá díky technologické převaze bojovat donekonečna, ale dvacet let bylo v Afghánistánu více než dost. Od začátku bylo jasné, že jednou budou muset zahraniční síly odejít. Odešly a zkorumpovaná vláda v Kábulu, skýtající výhody jen některým, se zhroutila.
Obrázky horečných evakuací zahraničních občanů a afghánských spolupracovníků jsou sice důkaz prohry, na druhé straně můžeme konstatovat, že si ze svých daní platíme vládu účelně. V nouzi se postará, za to patří dík a je nezbytné to ocenit.
Co se týká samotných afghánských spolupracovníků České republiky, kromě argumentů, které jsem popsal před dvěma týdny, proč a jak jim pomoci, za nimiž si stojím (více zde), je ještě jeden čistě pragmatický argument, který získal na váze rychlým vítězstvím Tálibánu. Dotyční mohou vědět ledacos a ve snaze zachránit sebe i své blízké mohou mluvit.
Důležité je, co teď bude dál. Jestliže hnutí Tálibán dodrží své prozatímní předsevzetí a bude umírněnější než v letech devadesátých, bude to signál i do zahraničí. Stoupenci politického islámu budou moci argumentovat, že pokud se oni chopí vlády, nic tak hrozného lidi nečeká. Pokud naopak Tálibán zase vůči domácímu obyvatelstvu přitvrdí, bude to argument proti radikálům použitelný i venku.
Pokud bude Tálibán chytrý, tak nebude provokovat zahraničí, poskytovat území coby základnu někomu, kdo si brousí zuby na útoky venku, protože by samozřejmě zase mohla přijít odveta. Už jen čistě lidsky je určitě i pro Tálibán lepší sedět ve vládních budovách, než se třást před bombardováním v jeskyních.
Jestliže se tedy Tálibán umoudří, je otázka, kdo jeho umírněnosti využije. Afghánistán má ropu, černé uhlí i zemní plyn. Už teď Čína brousí kolem, věčně hladová po zdrojích energie. Stejně tak se daří domlouvat Tálibánu s Ruskem, takže po dvaceti letech si Západ vedený USA dokázal jen vyrobit další podporu své geopolitické konkurenci.
Poučení pro nás je, že za každou cenu není vždy potřeba souhlasit se vším. Bývalému prezidentovi USA Georgi Bushovi mladšímu se v rámci Operace Trvalá svoboda, jak bylo poeticky, byť, jak už nyní víme, fakticky nesprávně nazváno tažení do Afghánistánu, povedl politický majstrštyk. Jakmile do Afghánistánu a Iráku vstoupil, všem bylo zřejmé, že se věc musí dotáhnout do konce, protože jinak zbyde naprostý chaos.
V konečném důsledku konec přišel, ovšem hořký, ale platí, že před každým dalším nápadem vést válku jinou než obrannou je třeba dvakrát měřit a jednou řezat, protože důsledky mohou být nedozírné.