Článek
Větší hrozbou pro poloautonomní status města však je návrh nového bezpečnostního zákona, podle něhož by měly být trestné nejen terorismus a separatistické tendence, ale i podrývání autority Pekingu nebo zahraniční vměšování.
Rostoucí tlak na Hongkong, který začal loni snahou prosadit zákon o vzájemném vydávání zločinců, ukazuje, jak čínské vedení k Hongkongu přistupuje. Sice se halasně ohání heslem jeden stát dva systémy, jeho kroky však jasně ukazují, že ve skutečnosti směřuje k postupnému úplnému začlenění Hongkongu.
K žádnému ze zmiňovaných zákonů nebo jejich návrhů nelze mít a priori námitky. Vydávání zločinců mezi různými zeměmi je běžné, protože umožňuje dostihnout vyčůrané kriminálníky, již by se snažili uniknout spravedlnosti útěkem do země, která je nevydává. Žádný stát se nemazlí s teroristy a všechny trestají separatistické tendence – stačí se podívat do Španělska. Mnoho zemí taky trestá hanobení státních symbolů. Nejde však jen o samotné zákony, ale o způsob jejich uplatnění.
Vydáváni by mohli být nejen vrazi, ale i lidé, kteří nesouhlasí s politikou Pekingu a vydávají v Hongkongu knihy, jež jsou v Číně zakázané, a za separatismus by mohli být stíháni i lidé, kteří by říkali, že za Britů bylo v Hongkongu lépe. Mnozí si ještě dobře pamatují, jak se daly za socialismu ohýbat a zneužívat zákony na ochranu republiky.
Číně je potřeba ukázat, že se jí koukáme pod ruce, protože netlačí jen na Hongkong. Peking se snaží maximálně upevnit a rozšířit svou moc. Izoluje exilové tibetské vedení v čele s dalajlamou, přičemž se snaží zabránit tomu, aby byl tibetský duchovní vůdce přijímán oficiálně. A stále více izoluje Tchaj-wan, když tlačí na země, které ho diplomaticky uznávají, aby s tím přestaly. Slibuje jim ekonomickou pomoc, když místo toho začnou uznávat Peking jako jediného reprezentanta Číny.
Nemluvě pak o tom, že Čína si klade nároky na 90 procent rozlohy Jihočínského moře, kde buduje vojenské základny, byť Mezinárodní soudní tribunál v Haagu se v roce 2016 postavil na stranu Filipín a konstatoval, že neexistují důkazy, že by sporné území v Jihočínském moři historicky náleželo Číně. Politika Pekingu je expanzionistická, proto je potřeba, aby čínské vedení vidělo, že mu navzdory nesmírné ekonomické moci země nemůže projít všechno.
I proto je dobré, že se předseda Senátu Miloš Vystrčil rozhodl jet na Tchaj-wan, což neznamená, že by se Praha přestala držet politiky jedné Číny a začala brát Tchaj-wan za nezávislý stát. Peking však musí vidět, že jeho nepřijatelný tlak a věčné požadavky na neustálé opakování fráze, že uznáváme politiku jedné Číny, mu nic nepřinese, že v České republice nebude nikdo tancovat podle čínských not, nota bene za hubičku.
Politika ústupků nikdy k ničemu nevedla, appeasement nezabránil vypuknutí druhé světové války. Pokud se Čína rozhodne zbavit Hongkong zbytků autonomie, půjde jí v tom těžko zabránit, ale je třeba, aby věděla, že jí to neprojde beztrestně, že budou následovat sankce a že je pro ni výhodnější se některých plánů vzdát. A stejně tak si musí být vědoma, že snaha o násilné připojení Tchaj-wanu by se jí nevyplatila.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Samozřejmě že jedna návštěva a malá Česká republika nezmění expanzivní orientaci čínské politiky, jenže i jedna kapka po druhé vyhloubí do kamene důlek a Číňani, kteří sledují dlouhodobé cíle, to vědí.