Článek
Důvod je prostý – bytů je málo a každý majitel na tom chce vydělat. Roste proto tlak na výstavbu obecních bytů, když ve většině západoevropských měst žijí lidé v nájemních bytech.
O výhodách a nevýhodách návratu ke stavu, kdy lidé žili v nájemních nebo družstevních bytech, se dá dlouho diskutovat, ovšem pouze teoreticky. V situaci, kdy byla většina bytových domů zprivatizována, je nereálné, že by se mohl výrazně zvýšit počet lidí žijících v nájemních bytech. Tolik se jich nepodaří dostatečně rychle postavit. I komunisti, kteří si byli vědomi, jak velkým problémem byl nedostatek bytů, přes stavbu velkých sídlišť nedokázali problém vyřešit.
Sám jsem vyrůstal v době, kdy většina lidí žila ve státních nebo družstevních bytech. Navzdory rozsáhlé výstavbě jich bylo stále málo. Kdo ho chtěl, musel buď mít známé, nebo vědět, kde koho podmazat. Další – tou nejčistší – šancí bylo přihlásit se do bytu k některému ze starších příbuzných nebo známých. Pokud tam byl člověk dost dlouho, získal nárok jej užívat. Pokud dosavadní nájemce zemřel, mohl v něm dál žít. Čachrů s nedostatkovými obecními byty jsme svědky i nyní, jak ukazuje korupční kauza s jejich přidělováním v Brně. Jakýkoli nedostatek plodí paralelní trh.
Garance práva na bydlení, které je součástí všeobecné deklarace lidských práv, a tudíž i naší Ústavy, zůstává prázdným prohlášením. Proti ní stojí nedotknutelnost soukromého majetku, takže člověk si může s byty, které vlastní, dělat co chce, pronajímat komu chce za tržní nájemné. Poznali to v Berlíně, kde také chybí byty a nájmy začaly rychle růst. Berlínská levicová radnice sáhla k razantnímu kroku – v únoru 2020 zmrazila nájmy u půldruhého milionu na dva roky, přičemž pak mohly růst jen o 1,3 procenta ročně. Konzervativní CDU se spolu se svobodnými z FDP obrátila na ústavní soud a ten v dubnu 2021 zmrazení nájmu zrušil jako nezákonné – o tom by se mohlo rozhodovat jen na federální úrovni.
Často se dává za vzor Vídeň, kde nejsou nájemní byty drahé a není velký problém nájemní byt získat. Situace ve Vídni je však úplně jiná než v Praze; v rakouském hlavním městě je nájemní bydlení podporováno od konce první světové války. Město tehdy získalo řadu pozemků, na nichž šlo a stále ještě lze stavět, výstavba je podporovaná a daří se udržet i rozumnou cenu, protože stavební firmy si uvědomily, že buď dokážou udržet rozumnou cenu výstavby, nebo nebudou vybrány.
Volat po vídeňském modelu je však jako přicházet s křížkem po funuse. Ten by se byl býval dal zavést po pádu komunistů, kdy městské části ještě měly rozsáhlý bytový fond, jenže ten se rychle privatizoval za docela nízké sumy, jak si lidé přáli, protože chtěli mít možnost s byty nakládat a nechat je třeba dětem bez trapného tyátru okolo přihlašování příbuzných k trvalému pobytu. Městské části upřednostnily okamžitý zisk z privatizace, protože se současně zbavily nutnosti starat se o bytový fond. Nechala se rozpadnout i bytová družstva, byty se převedly na jejich členy. Noví vlastníci však brzo pochopili, že se těžko mohou starat o dům. Ustavovala se pak Společenství vlastníků jednotek, malá SVJ však ztrácejí dech, protože mnozí už v bytech nebydlí a pronajímají je jako dodatečný zdroj příjmů.
Nyní je jasné, že rychlá privatizace bytů a zejména rušení družstev bylo chybou, kdy se s vaničkou vylilo i dítě, ale už je pozdě bycha honit. Po zkušenostech z devadesátek mám navíc pocit, že i pokud by se začaly stavět masivněji obecní byty, u nás by to venkoncem vedlo k opakování schématu, kdy by se časem tyto byty zase zprivatizovaly, někdo by na tom vydělal, ale stát nebo obce by to nebyly.
Snaha řešit bytovou krizi na místní úrovni je pochopitelná, ale je to jako kapka na poušti, potřeba je komplexní řešení, se kterým přijde stát, aby se nastavila dlouhodobá pravidla. Souvisí to ovšem i s přidělováním pozemků na výstavbu, usnadněním schvalování stavebního povolení a nějakým druhem regulace, aby peníze nekončily v kapsách developerů a nestavěly se investiční byty. Potřeba by byla i podpora menších měst a vesnic, aby se z nich lidé nestěhovali do center, což znamená tam nejen zajišťovat zaměstnanost, ale také občanskou vybavenost – od obchodů až po školky a zdravotní péči. Uzavírání poboček pošty ale jde proti této možnosti. Tato vláda nehledí do budoucnosti.