Článek
I přestavba Bílého domu, kde se zbouralo východní křídlo a v areálu bývalé růžové zahrady má vyrůst monumentální taneční sál, připomíná římské císaře, jimž toho bylo dovoleno opravdu hodně. I snaha postavit ve Washingtonu vítězný oblouk evokuje Řím s Trajánovým sloupem, i když podobné oblouky stavěly i moderní vládci, většinou však na oslavu nějakého vlastního velkého válečného vítězství, které ve válce s Íránem Spojené státy nedosáhly.
Ne náhodou se proto v den oslavy 80. narozenin Donalda Trumpa konaly protesty pod heslem No Kings, tedy žádní králové, i když by bylo případnější No Caesars. Ze zapojení Trumpových potomků a příbuzných do správy země doslova kape snaha založit dynastii.
Absolutistou Trump ještě není, americká demokracie je docela odolná, a tak musel před oslavou spolknout hořkou pilulku, když jeho jména muselo zmizet z průčelí Kennedyho centra, protože přejmenovat instituci může jen Kongres.
Případ ale ukazuje, jak moc má americký prezident rád, když se někde skví jeho jméno. A je úplně jedno, kde, nejsou tu jen Trump Tower a jeho golfová hřiště, ale taky kryptoměna a byly tu i neúspěšné Trumpovy steaky nebo vodka. Bizarní samožerská libůstka realitního magnáta se změnila v regulérní kult osobnosti srovnatelný s tím severokorejským, byť (ještě) není dynastický a na bizarnost Muammara Kaddáfího nemá.
Ačkoli se po Stalinovi jmenovaly stovky ulic i města, žádný sovětský vůdce nebo některý z jeho vazalů z tábora míru a socialismu by nedovolil tak okatě dávat najevo svou moc. Nedělá to ani Putin. Ne, že by si někteří nebudovali lukrativní osobní sídla, i když Stalin to nedělal, tomu šlo o ryzí moc, ale nevystavovali to na odiv, aby nepobouřili občany. I ohromná stavba, kterou nechal vybudovat v Bukurešti rumunský vůdce Nicolae Ceaușescu, se jmenuje Palác Parlamentu. Trump má v sobě něco z orientálního vládce.
Jeho jedno nahlas vyjádřené přání k 80. narozeninám, že chce, aby byla Amerika opět velkou, se mu neplní. USA nejsou Římem na vrcholu, jako v době flaviovské dynastie nebo za Traiana, kdy byl centrem mediteránního světa, prosperoval a rozšiřoval své území.
Jediná válka, kterou Spojené státy za Trumpa zahájily, ta s Íránem, USA žádné velké vítězství nepřinesla. Trump v neděli s nadšením referoval, že se USA domluvily s Íránem na otevření Hormuzského průlivu, který byl před americko-izraelským útokem otevřený. Teherán se nepodařilo donutit ani k tomu, aby se vzdal obohacování uranu a vysoce obohacený odevzdal.
To je ještě menší úspěch než dohoda s Tálibánem dojednaná za Trumpa, která mu o pár měsíců později umožnila zemi ovládnout v době, kdy už seděl v Bílém domě jeho nástupce. Ani Rusko nedotlačil k přijetí příměří.
Místo úspěchu Trumpovy Spojené státy vyklízejí pozice a neúspěchy se snaží svalovat na jiné. V Afghánistánu na Joea Bidena, nyní na svéhlavost izraelského premiéra Benjamina Netanjahuja, která mu dlouho bránila se domluvit s Íránem na podmínkách klidu zbraní nevýhodných pro USA.
Trump a Putin se od sebe diametrálně liší, ruský prezident si výdobytků moci tiše užívá, zatímco Trump se jimi okázale chlubí; v jednom si však jsou podobní – žijí uzavřeni ve svém vysněném světě odtrženém od reality. Putin v osamělosti Podzimu patriarchy, který nevěří nikomu, vítězí na Ukrajině, zatímco Trump, na němž se stále více projevuje jeho věk, když se zamotává do svých vyjádření a různě poklimbává, obklopen širokou rodinou a bezskrupulózními pochlebovači, dosahuje skvělé dohody s Íránem.
