Článek
Na útok z minulého víkendu nemohli neodpovědět. Zemřeli při něm tři američtí vojáci a desítky dalších byly zraněny. Navíc útok zasáhl základnu Tower 22, která nebyla v Iráku nebo v Sýrii, ale v Jordánsku. Šlo tedy útok na základnu v cizí zemi.
Terčem útoku byly čtyři základny v Iráku a tři v Sýrii, celkem šlo o 85 cílů, na které bylo použito přes 120 kusů přesné munice.
Konkrétní výsledky útoku ještě nejsou známy, ale vyžádaly si přes čtyři desítky obětí a jedno video zachycuje následné exploze po úderu, což naznačuje, že byl zasažen muniční sklad. Vzhledem k tomu, že útoků, jež radikální šíitské milice v Iráku podnikly od října na americké vojáky a jimi využívané základny, bylo 165, člověk by čekal přece jen tvrdší odvetu, i když vedení Spojených států uvedlo, že to byl pouze první odvetný útok.
Zdůvodnění, proč se útok odkládal, také nepůsobí zrovna přesvědčivě. Údajně se čekalo na lepší počasí, aby se minimalizovalo riziko civilních obětí. Moderní přesné zbraně ovšem umožňují útoky za špatných povětrnostních podmínek. Spíš to byla snaha dát důstojníkům a poradcům z řad íránských revolučních gardistů čas zmizet z ohrožených míst. Ani Washington, ani Teherán si nepřejí válku mezi Íránem a USA, což je patrné i z trochu nečekaného vyhlášení radikální irácké milice Katáib Hizballáh podezřelé z vyslání dronu na základnu Tower 22 v Jordánsku, že přestává s útoky na Američany. Teherán se opravdu bál americké reakce.
A ta mohla být mnohem tvrdší bez rizika eskalace. Vždyť Írán nepřišel s tvrdou odvetou za úspěšný americký atentát na velitele revolučních gard Kásima Sulejmáního. Na Írán platí tvrdost, což neznamená předem nevarovat. Velmi omezený útok však působí dojmem, jako by americká administrativa stále ve skrytu duše doufala, že se s Teheránem nějak půjde dohodnout, což dával najevo americký ministr zahraničí Antony Blinken hned po nástupu prezidenta Joea Bidena do funkce.
Írán sice jedná o obnovení platnosti dohody o omezení svého jaderného programu výměnou za uvolnění sankcí. Ta byla přijata v roce 2015 za vlády Baraka Obamy a jeho následovník Donald Trump ji jednostranně vypověděl. Jenomže Teherán současně její ustanovení neplní. Podle ní měl nejen snížit množství nízko obohaceného uranu na 300 kg, ale hlavně jej neměl obohacovat na víc než 3,7 procenta. Zatímco tehdy se dostal na úroveň obohacení dvacet procent, tedy pro reaktory, loni se podařilo najít uran obohacený na 83,7 procenta a běžně se obohacoval na 60 procent. (Pro výrobu jaderných zbraní je potřeba obohacení na 95 procent). Navíc se ukázalo, že uvolněné prostředky Írán nepoužil na pomoc chudým, ale hlavně na podporu radikálních šíitských milicí v Libanonu, Jemenu nebo v Iráku, což vedlo k navýšení počtu jejich útoků. Vzhledem k tomu, že dohodu nechal vypovědět Donald Trump, íránské vedení bude jen těžko věřit, že to nedopadne stejně.
Teherán si je vědom, že právě jaderné zbraně mohou garantovat přežití režimu, protože jadernou mocnost si nikdo nedovolí napadnout – jasně to ukazuje případ Severní Koreje. Teherán však má pro získání jaderné zbraně ještě další důvody. Jeho výhrůžky Izraeli by se musely brát vážněji, na Blízkém východě by se stal skutečně těžkou váhou, dominantní mocností nad sunnitskými státy Perského zálivu, pominout však nejde ani to, že sousedem Íránu je jaderný Pákistán.
Velký Satan (USA) a sionistická entita (Izrael) jsou sice hlavními nepřáteli Íránu, to však neznamená, že nemá své regionální soupeře. Paradoxem roztříštěného Blízkého východu je fakt, že USA a Írán mají také jednoho společného nepřítele, kterým je Islámský stát. I pro něj je nepřítelem americký velký Satan a křižáci, jenomže Islámský stát považuje za odpadlíky všechny, kteří nevyznávají salafistické pojetí Islámu, zejména pak šíité. Islámský stát navíc v posledním roce nabývá na síle a načas ovládl i jedno plynové pole v Sýrii. Ani nutnost potlačovat ho však neznamená, že by se mělo Íránu ustupovat. „Ministr zahraničí“ EU Josep Borrell má pravdu, že Blízký Východ představuje kotel, který může kdykoli explodovat. Ovšem jeho volání po deeskalaci od všech zúčastněných ukazuje, že nežije v realitě. Deeskalace je potřeba, avšak především je potřeba, aby Írán přestal podporovat šíitské Húsíe v Jemenu útočící na lodě v Rudém moři a další šíitské milice, ať už ty, které útočí na Američany v Iráku, nebo libanonský Hizballáh a palestinský Hamás. Bez jeho podpory by nemohly ostřelovat Izrael. Útok USA na sedm základen v Iráku a v Sýrii však nepřesvědčí milice, aby přestaly s provokacemi, ani Írán, aby omezil jejich podporu a držel na uzdě jejich ambiciózní vůdce, kteří chtějí ukázat, jak dobrými žáky revolučních gard jsou.