Článek
Zatímco v roce 1988 posnídal den před výročím francouzský prezident Francois Mitterrand s představiteli disidentské komunity u nás, přičemž mu po boku seděl Václav Havel, a zatímco v den výročí se na Škroupově náměstí konala i zásluhou mezinárodního tlaku na režim první oficiálně povolená demonstrace v normalizační éře, dnes slyšíme z oficiálních míst o potřebě přehodnotit lidskoprávní politiku, která navazuje na Havlovo prý kýčovité a neproduktivní dědictví „lidskoprávního atlanticismu“.
Jisté je, že čeští politici se na svých cestách do zemí s diktátorskými režimy rozhodně nechovají jako Mitterrand v roce 1988. Je ale k takové změně v přístupu k lidským právům i v podpoře pro disidenty v diktaturách opravdu vážný důvod?
Mohli bychom samozřejmě argumentovat tím, že se kupříkladu změnily poměry na mezinárodní scéně v tom smyslu, že věci nejsou v mnoha případech tak černobílé, jako byly v roce 1988. Nestojí proti sobě dva bloky – říše dobra a zla.
Jenže i když kupříkladu Čína dokázala spojit vládu pevné ruky s kapitalismem a životní úroveň stamiliónů lidí se zásluhou reforem zlepšila, nabízí se otázka, zda situace disidentů v Číně je dnes o tolik odlišná od té, v níž byli kdysi disidenti čeští. A zda by mnoho průměrných Číňanů neuvítalo, kdyby o potřebě dodržování lidských práv v Číně promluvil během návštěvy jejich země třeba i představitel země tak malé, jakou je Česko.
Dopřejme si následující hádanku z oblasti alternativní historie. Byl by český prezident Miloš Zeman jednou obdivován více za to, kdyby v Číně demonstrativně posnídal s vedoucími disidenty, nebo bude více oceňován za to, že se choval k čínským vůdcům servilně, údajně v zájmu českého byznysu?
Nebylo by lepší být pamatován jako vlivný obhájce „bezmocných“ než přítel dnešních čínských mocných, které jednou smete demokratizace úplně stejně, jako kdysi smetla ty sovětské a československé?
Každý jsme strůjci svého obrazu. Se Zemanem už asi navždy zůstane spojen obraz politika, který v čínské státní televizi žmoulá Krtečka a tvrdí, aniž by se ho kdo ptal, že se nehodlá vměšovat do vnitřních záležitostí Hongkongu, kde právě probíhaly protirežimní demonstrace.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Na Mitterranda, ač v běžné politice rozhodně nebyl žádný „disident“, se bude vzpomínat jako na někoho, kdo pomohl na svět svobodě v komunistickém bloku, a přispěl tak k pádu bipolárního světa.