Článek
„Už se těším, až někdy v září vypustím poslední mládě,“ konstatuje ptačí záchranářka. „Letošek je mimořádně náročný, už jsem se postarala o nějakých osm desítek ptáčat, a to ještě nejsme na konci,“ rekapituluje. Sýkorky, vrabci, kosi.
„V Nýřanech shodil pán hnízdo s jiřičkami, osm jich přistálo u mne.“ Ale převažují rorýsi, zvláště chráněný druh, který má tu smůlu, že vyměnil skalní města za městskou džungli.
„Nejčastěji hnízdí pod střechami, a když bylo venku čtyřicet, tak v hnízdech muselo být nějakých padesát,“ odhaduje Sokolová. „Není reálné, aby v takových podmínkách zůstali a přežili. Rodiče uletí, ale mládě nemá jinou možnost než se vybelhat a skočit. Byla to jejich jediná šance. Ta, co měla smůlu, nepřežila pád nebo se stala kořistí predátorů. Ta, co měla štěstí, někdo našel a předal nám.“
Těch šťastnějších bylo skoro padesát, dvakrát tolik než za celý loňský rok, největší nápor panoval při vlně veder na konci června.
„Teď se starám o šestadvacet rorýsů, šestnáct se jich už podařilo vypustit, sedm nepřežilo,“ rekapituluje Miroslava. Hodně záleží na stavu, v jakém je lidé najdou, přežít bez potravy dokáží i déle než týden.
Hlavně když je co do zobáku
Mláďata hmyzožravých rorýsů obstojí v lidské péči díky speciálnímu krmení, gelu dováženému z ciziny. „Obsahuje všechno, co potřebují. A nasytí je na delší dobu než klasický hmyz,“ vysvětluje Sokolová. Mláďatům je to zjevně jedno. „Otevřou zobák dokořán a čekají, co do něj spadne,“ podotýká Sokolová.
Když se starala o sýkory, vstávala v pět ráno. „Teď před šestou. U rorýsů je perioda krmení po hodině. Snažím se napodobovat jejich přirozený biorytmus, dospělé páry shání potravu mladým až do noci, takže se snažím krmit mláďata až do jedenácti,“ líčí.
O ptáčata se stará doma nebo je v košíku přenáší na stanici. „Je to velký zápřah, všechno se točí kolem nich. Není čas na nic jiného. Dojít na nákup a zpátky. Třeba kino nepřipadá v úvahu,“ popisuje Sokolová. „Není to pro každého, člověk si musí sáhnout do svého komfortu.“
Letní hosté
Rorýsi mají punc výjimečnosti. „Jsou to ptáci, kteří u nás pobývají nejkratší dobu,“ upozorňuje šéf záchranářské stanice Karel Makoň.
„Počátkem května přiletí a po třech měsících se devadesát procent populace sebere a odletí zpátky do Afriky,“ dodává. V srpnu, nejpozději počátkem září, tedy musí být mláďata natolik připravená, aby se mohla přidat k nejbližšímu hejnu a nabrat směr jih.
„To, že můžu vypiplaného mladého rorýsa vzít a vrátit mu svobodu, je pro mne ta největší radost, odměna za všechno, co to obnáší,“ uzavírá Miroslava Sokolová. Happyend? „Když jsem loni vypustila poslední mládě, zničehonic se vynořila poštolka a bylo po něm.“
