Článek
Rodiče působili jako herci v plzeňském divadle. Zatímco Jančaříkův otec trávil silvestra s kolegy, matka se vydala do porodnice na Slovany. „Jela tramvají. Odhadem jí cesta přes město mohla zabrat dvacet minut,“ vypočítává moderátor.
Narodil se prvního ledna 1952, kolem 14. hodiny. „Můj tatínek byl veselý člověk a jeho oslavy trvaly dlouho. Pravděpodobně se o mně dozvěděl s jistým zpožděním, možná až další den,“ poznamenává Jančařík.
To, že přišel na svět na Nový rok, považuje za velkou výhru. „Skoro nikdo si na to nevzpomene, což mi opravdu vyhovuje,“ podotýká moderátor. Své narozeniny bere jako naprosto běžný den. „Slavit se má něco, co se povede. Ale že jsem zase o rok starší? Říká se, že s věkem přichází moudrost. Mně se spíš zdá, že věk přichází úplně sám,“ vtipkuje.
Má-li vybrat alespoň jednu nezapomenutelnou oslavu, zavzpomíná na tajnou akci, kterou mu ke kulatinám přichystali manželka a syn. „Myslel jsem si, že jedeme na návštěvu k babičce. Ale čekalo na mě asi šedesát kamarádů. To bylo moc hezké překvapení,“ připouští.
Paradoxně pozvání na narozenin svých přátel přijímá s potěšením. „S oblibou se jich účastním a je to příjemný společný čas. Mám rád oslavy jiných, ale ne ty své,“ vysvětluje Jančařík. Ani tentokrát neudělá výjimku. Den zřejmě stráví úplně obyčejně a bude hlavně s rodinou.
Těžké najít střízlivého řidiče
V rodinném albu má dodnes nalepený novinový výstřižek z Pravdy 2. ledna 1973. Malý Havlíček vykoukl na svět o den dříve a byl v Mulačově nemocnici prvním dítětem roku. „Ze Dnešic, kde moji rodiče bydleli, to do Plzně trvalo asi čtyřicet minut. Nejtěžší bylo najít po silvestrovské půlnoci střízlivého řidiče,“ vypráví farmaceut a účastník misí Lékařů bez hranic.