Článek
Ačkoli Bartlingovi přemýšleli o adopci, osvojit si slepé dítě je nikdy nenapadlo. Jednoho dne však uslyšeli o opuštěné nevidomé holčičce z Jižní Koreje, a tak se rozhodli pomoci.
Nyní třiadvacetiletou Hannu, která se kvůli vývojové poruše narodila bez očí, adoptoval manželský pár roku 1997. „Rozhodli jsme se k adopci a shodou okolností jsme se dostali k nevidomému dítěti,” vysvětlila Karen.
Bartlingovi jsou prý naprosto obyčejná rodina.
Další adopce přišla v roce 2002. Tehdy si osvojili nevidomou a mentálně postiženou holčičku jménem Jesse, kterou v Jižní Koreji opustila matka.
Slepé dítě? Agentury měly jasno, kam s ním
„Když se pak někde objevilo slepé dítě, sociální pracovníci a agentury nás od té doby ihned vyhledávali,“ tvrdí Karen.
O další dva roky později Bartlingovi adoptovali Abi, kterou policisté našli v odpadkovém koši v Indii. Ve stejném roce pak do rodiny přibyl ještě David, který byl nalezen před vládní budovou v Číně.
Obed vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči.
V roce 2006 se rodina rozrostla o slepého a mentálně postiženého Obeda z Afriky, který mimo jiné trpí také mozkovou obrnou. O několik měsíců později adoptovali svůj alespoň prozatím poslední přírůstek – Bethany z Thajska.
Je to náročné, ale obohacující
Lidé na ně na veřejnosti často zírají, někteří dobrosrdeční jedinci jim čas od času zaplatí účet v restauraci. Podle Karen jsou ale naprosto obyčejná rodina.
Obed a Jesse sice vyžadují čtyřiadvacetihodinovou péči, Hannah ale miluje zpěv, Abi zbožňuje četbu knih v Braillově písmu, Bethany je ráda mezi kamarády a David sní o tom, že půjde na vysokou školu.
Děti se dostaly do dobrých rukou.
„Nikdy jsme si nemysleli, že se tohle stane. Ani ve svých nejdivočejších snech jsem si nepředstavovala, že budeme žít život s dětmi se zvláštními potřebami. Je to náročné, ale obohacující,“ svěřila se Karen.