Článek
"Jakmile napadl sníh, začalo se stavět. Už bylo načase. Krakonoš obvykle stojí nejpozději o Novém roce. Práci musím dokončit v pátek," přiblížil jilemnický výtvarník Josef Dufek, kterého od díla vyruší pouze krátká pauza na oběd nebo horký čas v sousední radnici.
"Musím se někde ohřát. Teplý dech na zkřehlé ruce nestačí," podotkl výtvarník finišující atrakci, která do Jilemnice každou zimu přiláká tisíce turistů.
Radši bude sedět
Krakonoš s rozevřenou náručí a pohledem tradičně upřeným k horám kraluje zimní Jilemnici od roku 1941. "Hlavu obracím vždy k jeho domovským Krkonoším. Podobu Krakonoše měnit nebudu, bylo by to zbytečné. Stojícího by asi nohy neunesly," reagoval Dufek na otázky kolemjdoucích, kdy konečně sedící sněhovou skulpturu postaví.
Krakonošovi dala letos sice pozdě napadlá kvanta čerstvého sněhu šanci vydržet mnohem déle než v minulých letech, kdy monument nenávratně mizel před očima nejpozději koncem února.
"Oproti minulým letům je sníh, jehož Krakonoš spotřebuje zhruba padesát náklaďáků, minimálně kontaminován solí, která sochu rozežírala zevnitř. Letos bude navíc krásně bílý," řekl Dufek.
Krakonoš dětem klouzačkou
Zrodem Krakonoše Dufkova práce na jilemnickém monumentu zdaleka nekončí. Výtvarník bere takřka každodenně do ruky nezbytné nástroje - sekyrku se sadou různě velkých lopatek a koště, aby pána hor zbavil šrámů způsobených turisty.
"Zvlášť děti si sochu často pletou s klouzačkou. Po každém přívalu sněhu je nutné Krakonoše oprášit," popsal výtvarník pravidelnou údržbu zimního monumentu.