Japonský mnich vstoupil do dvanáctileté izolace, mnoho jeho předchůdců ji nepřežilo

Jednatřicetiletý Sogaku Taguči vede mnišský život v chrámu Nanzambo, jenž je součástí většího komplexu Enrjakudži nedaleko vrcholu hory Hiei, která se do výšky 848 metrů nad mořem tyčí mezi Kjótem a menším městem Ócu. A tam jej také osvítila myšlenka stát se takzvaným džišinem, tedy mnichem, který se prostřednictvím přísné askeze oddá své víře.

Proto vstoupil do jedné z chrámových místností, odkud znovu vyjde až 11. září roku 2038. Pokud tedy přežije. Tato procedura je totiž charakteristická nejen tím, že po celou dobu nebude mít žádné informace o dění v okolním světě, ale zároveň se nepotká ani s jediným jiným člověkem. Zahrnuje také velmi přísný denní režim, v jehož rámci bude například připravovat jídlo nebo uklízet svůj prostor, ale zejména provádět náročné procedury v mrazivém zimním počasí. Nemálo jeho předchůdců tak tento „duchovní výcvik“ nedokončilo, protože onemocněli a zemřeli.

Přijetí stavu džišina odkazuje na Saiča, což byl zakladatel buddhistické skupiny Tendai, která sídlí právě v nedalekém Ócu. Ten totiž stejné odloučení za svého života absolvoval rovněž a jeho následovníci mu tedy tímto způsobem vyjadřují úctu a snaží se tak co nejvíce přiblížit jeho životu.

I proto se tedy Taguči nechal slyšet, že na startu života v ústraní „překypuje radostí“. Představitelé chrámu pak doplnili, že jde o 118. džišina v historii, tedy od roku 1699, a zároveň osmého od konce druhé světové války.

Aby se však mnich mohl vůbec stát džišinem, musí podstoupit náročnou přípravu ještě před vstupem do izolace. Sogaku Taguči tak již rok předtím začal praktikovat tzv. kosogjó. V jeho rámci tak musel mimo jiné každý den 3000krát každému z buddhů (bytostí, které dosáhly osvícení) obětovat kadidlo, vyslovovat jejich jména a klanět se jim, uvedl web Japan Times. Vyčerpání z těchto činností pak vede ke zjevení živoucího Buddhy (Siddhárthy Gautamy).

Cesta džišina však není jediným náročným rituálem, který se v této oblasti praktikuje. Zdejší mniši totiž podstupují i tzv. kaihógjó, jehož cílem je během sedmi let absolvovat tisíc dnů obcházením hory Hiei. Ale i to má svá striktní pravidla.

V prvních třech letech je tak potřeba každý rok odchodit sto po sobě následujících dnů a každý den ujít 30 kilometrů, zatímco v následujících dvou letech se tyto túry musejí absolvovat již ve dvou stech po sobě jdoucích dnů. A poté mnichy ještě čeká devítidenní martyrium bez jídla a vody, během nějž musejí ještě přednášet mantry a navíc ani není možné si lehnout. A podvádět se nedá, protože na to po celou dobu bedlivě dohlížejí ostatní mniši.

V šestém roce se chodí zase již jen sto na sebe navazujících dnů, ale zato je třeba každý den ujít 60 kilometrů. A poslední pekelný rok má dokonce dvě fáze: Nejprve 84 kilometrů po dobu sta dnů a pak ještě dalších sto dnů takříkajíc „za odměnu“, kdy se zase chodí již jen 30 kilometrů.

Vcelku kruté pak jsou historické podmínky pro dokončení, respektive trest za nedokončení. Podle internetové encyklopedie má totiž každý účastník prvních sto dnů „na rozmyšlenou“ a během nich může kdykoliv skončit. Jakmile však zahájí 101. den, musí již tuto řeholi dokončit, nebo by si sám měl vzít život.