Ibisové se naučili žrát jedovaté ropuchy. Vyhodí je do vzduchu a vykoupou

Ropucha obrovská představuje v Austrálii problém. V 19. století se zjistilo, že tento živočich velmi dobře likviduje škůdce, a tak byly ropuchy vysazovány v řádě lokalit, kde nemají přirozené nepřátele.

Do Austrálie byly ropuchy přivezeny v roce 1935. Jejich cíl: škodlivý brouk Dermolepida albohirtum, který požírá listy cukrové třtiny. Zhruba 3000 jich bylo vypuštěno v australském státu Queensland. Od té doby se ale nekontrolovaně šíří. V roce 2006 vědci jejich populaci odhadovali na 200 milionů, letos je to už něco okolo dvou miliard.

A ropucha má na australské ekosystémy vliv. Byl zaznamenán úbytek populace kunovce, varanů či hadů. Vědci se pokouší omezovat jejich populaci odchytem a likvidací či geneticky změnit ropuší samice na samce.

Naštěstí se objevily také druhy, které si příliš nevybírají a jedovatou a nepříliš chutnou ropuchou rozhodně nepohrdnou. Tito hrdinové bez bázně, hany a vytříbené chuti se jmenují ibisové australští.

Jed ropuchy obrovské není tak silný jako například u některých hadů. Přesto jeho přílišná konzumace může způsobit smrt, a navíc jed chutná příšerně, vysvětlil profesor Macqaurie University v Sydney Rick Shine pro BBC.

Ibisové nejsou jedinými živočichy, kteří se naučili ropuchy žrát. Sokoli a vrány se naučili obrátit žáby na záda a vyklovat z nich vnitřnosti. Vyhnou se tak jedovým žlázám a kůži pokryté jedem. Ibisové na to ale jdou chytřeji.

„Ve skutečnosti donutili ropuchu, aby se toxinu zbavila sama, nemuseli ji nijak mrzačit. Ropucha dělá všechnu práci za ně,“ uvedl Shine.

Lidé zaznamenali, jak si ibisové, předtím než ropuchu celou spolknou, s žábami pohazují. Nejprve žábu zobákem vyhodí do vzduchu, pak ji chytnou, otřou v trávě nebo v lepším případě, když je poblíž zdroj vody, žábu vykoupou. Následně postup několikrát zopakují.

„Je to postup vystresuj, umyj a opakuj,“ uvedla s úsměvem Emily Vincentová, šéfka programu výzkumu invazivních druhů v rámci charitativního projektu Watergum. Vystresované žáby vyhozené do vzduchu vypustí jed, ten pak Ibisové omyjí, a postupně se tak všeho jedu zbaví.

Podle Shinea i Vincentové je to slibné znamení, že se druhy na žáby postupně začínají adaptovat. Právě ibisové by tak mohli být nástrojem, jak dostat populaci ropuch pod kontrolu.

„Ropuchy obrovské mají neuvěřitelnou rozmnožovací schopnost. Každá samice odstraněná z přírody znamená zabránění nárůstu populaci za rok o 70 tisíc jedinců,“ uvedla Vincentová.

Kromě ibisů významněji redukují ropuší populaci i někteří hlodavci či mravenci – tedy živočichové, které Australané zrovna dvakrát nemilují, připomněl profesor Shine. Přesto by jim měli být vděční. „Je to neviditelná armáda, která redukuje populaci žab,“ uzavřela Vincentová.